Horo, ó horo...

Kalamita v plném proudu, zácpy kam se podíváš a letní gumy na autě. Rodinka si ťukala na čelo, ale mně se ten ranní nápad strávit den na horách hned zalíbil. Přece nebudeme celý den u televize s mísou chlebíčků na klíně!

Myšlenka opět zvítězila nad hmotou, a tak nakonec stojíme na vrcholu hory, čistá obloha zve k lyžařskému požitku. Jakožto lyžař veskrze sváteční, z lyžařských prvků ovládající pouze pluh a zatáčení vlevo, vybírám pro sebe trasu nejlehčí, značenou modře. Manžel se synem zkušeně mizí v hlubinách pode mnou.

Nasazuji tedy pluh, za který by se ani Přemysl Oráč nemusel stydět, a se soustředěným výrazem se spouštím z příkrého svahu. Zprvu poklidná sjezdovka se začíná měnit. "Kde jsou ostatní?" ptám se sama sebe, když zásluhou pluhu zastavuji střídavě buď o strom, nebo o pařez. Při akrobatických manévrech ztrácím postupně čepici, šálu a pomalu i naději, že se kdy shledám s rodinou. "Že já nezůstala u té televize, sakra!" říkám si sedíc obkročmo na kmeni, který mi sem nějak nepasuje. Potok vinoucí se napříč sjezdovkou už mě pak ani nepřekvapil. Statečně se brodím s lyžemi na nohou, kdybych je totiž sundala, už je nenasadím. Konečně další lyžař. Jak mě spatřil, začal divoce gestikulovat. "To je snad kamikadze," vykřiknu, když mi s razancí dělové koule přistává u nohou ponořených v horské bystřině. Celý zmáčený se zvedá, prská, cosi nesrozumitelně žbrblá a já žasnu: "Opravdový Japonec!" Mohlo mě to napadnout, když má tak miniaturní lyže. Moc mu nerozumím, ale nabídka k sňatku to asi nebude, nezbývá než pokračovat dál.

Ale ouha! Na mokré lyže mi přimrzly tuny sněhu. Synek dole nevěřícně zírá, když se k němu místo maminky blíží kolébavými pohyby z kopce sněhová kachna, jen ten zobák ji chybí. Manžel k němu s obdivem praví: "Jsme srabíci, měli jsme jet taky tou sjezdovkou, co už je patnáct let uzavřená. Černá je proti tomu brnkačka."

Příště si to s nimi raději vyměním...