ŽIJÍ MEZI NÁMI

"Srůstání lidských osudů a cest se zde děje právě teď. To místo nemá paměť. Žádní dospělí tady nemohou ukázat na místo, kde si hráli jako děti. Město se teprve zabydluje, zadělává se na atmosféru, míchají lokální vůně a pusté zdi volají po stvoření významu. Domy, náměstí a ulice zkrátka čekají, až je začne mít někdo rád..." Tato slova napsal o životě na sídlišti do Knihy o Praze 13 jeden z našich sousedů - šéfredaktor Reflexu Petr Bílek. Nové Butovice přirovnal k Americe - malé tavící peci různých národností, kultur a životních zkušeností. O těch, které potkává před domem, dodal: "Nevadí jim, že místo na náves s lípou hledí na přeplněné parkoviště. Scházejí se na chatrných lavičkách, vynášejí před dům pití a jídlo a žijí. Děti trápí neduživé křoví a stravují se nudou, mámy nedbají na osobní váhu a probírají recepty. Vždycky si při pohledu na ně kladu otázku, co vydrží déle. Jejich potřeba sousedství, nebo neosobnost prostředí, která je zamete jako prach, co zbyl na chodnících po zimě. Zatím je to nerozhodně."

O třináctce

Před rokem to bylo nerozhodně. Jaký je stav zápasu nyní?

Málokdo si to plně uvědomuje, ale zejména v Nových Butovicích a okolí probíhá celkem prudká změna. Až budou dokončeny další nové administrativní a obchodní stavby, teprve pak lidé zjistí, že zdaleka už nežijí v polích. Město se sem "vsákne" výrazněji než dosud. Přitáhne to lidi trochu jiného typu, než vídáme dnes, a i prostor sídliště bude úplně jinak vizuálně členěn. Snad s tím přijde i posun k lepšímu v té obecně lidské potřebě někde se scházet, někde si popovídat. Zatím tu chybí více takových míst, která se k tomu hodí. Jako náhražky slouží parkoviště nebo občas nějaký parčík. Ta potřeba setkávání je dobře vidět u starších lidí, ale třeba i na zdejších romských obyvatelích, kteří ji mají výrazně zapsanou v genech. Všichni podvědomě hledají jakousi "náves" jako středobod dění, komunikace a společenství. Je to fenomén, který se nedá naplánovat na výkresech architektů a trvá dlouho, než se na určitém místě vyvine.

Nové Butovice jako Amerika - jak dlouho ta "idylka" soužití různých národností a kultur v našich podmínkách vydrží?

Zatím nevidím příznaky toho, že by se tu množily nějaké konflikty. Lidí z ciziny zde přibývá, jak tak slyším různé jazyky na ulici či v obchodech, ale myslím, že celkem bez problémů přijímají zdejší normy soužití. Různé národnosti si tu nejen nepřekážejí, ale i docela slušně spolu komunikují. Jiná věc jsou bezohlední jednotlivci, ať už pocházejí z kterékoliv národnosti...

Těch vlastních "domácích" máme také dost...

Určitě. Stačí jediný takový v domě a dokáže dokonale otrávit život ostatním. Tím, že si plete výtah s odpadkovým košem, neustále dělá hluk nebo demoluje zařízení domu. Žije-li někde natěsnáno pohromadě přes padesát tisíc lidí, přináší to s sebou problémy, které však každý vidí trochu jinde. Jak říkal už klasik, Jean-Paul Sartre: "Peklo jsou ti druzí."

Velká koncentrace lidí vyžaduje vzájemnou toleranci. Co lze přejít s nadhledem a co už se neodpouští?

Sám nemám rád malicherné lidi a s nadhledem přejdu, když má soused hlučnější návštěvu nebo děti, které si pozvou kamarády, když nejsou rodiče doma a mají nahlas muziku. Nad tím by měl člověk mávnout rukou, protože neví, kdy zase on něco způsobí těm druhým. Nesmí se to však dít moc často.

Chybí norma soužití sídlištních lidí. Když se s některými bavím, nevadí jim, že žijí v paneláku. Naopak si to i pochvalují, zdravější vzduch, zeleň, metro na dosah atd., ale pak začnou vyprávět, jak to vypadá u nich v baráku. Kladu si s nimi otázku: Co to je za lidi, kteří po sobě neuklidí, odhazují vajgly, kde je napadne, nechají válet po chodbě odpadky, co jim upadnou, když vynášejí koš? Tuhle základní bezohlednost nedokážu pochopit.

Kde se to v lidech bere? Je to naše české nebo postkomunistické dědictví? Nebo to plyne z panelákového prostředí?

Znám dobře sídliště u Vídně, kde máme příbuzné, a tam je to absolutně nemyslitelné. Chodby jsou uklizené, všude květiny. U nás když dáte na chodbu květiny, tak je do měsíce někdo ukradne nebo jsou květináče plné odpadků. Někde jsou už jen suché pahýly, které nikdo nezaléval. Stále nám chybí návyk, že každý prostor někomu patří a ten by o něj měl pečovat. V té Vídni každý ví, jestli ten kus chodby je jeho nebo pana domácího. A když je pana domácího, tak je to posvátné a nikdo tam nemá co trousit nepořádek.

Jenže u nás lidé neříkají "pan domácí", ale jen neadresné "oni". Ať už je ten dům obecní, soukromý, družstevní nebo dokonce jimi samotnými zprivatizovaný. Co je za prahem jejich bytu, je nezajímá...

Proto myslím, že to není jen sídlištěm. Ve smíchovském činžáku, kde jsem bydlel, to bylo stejné. Byl tam neuvěřitelný nepořádek a přitom nás bylo méně než v paneláku. Když kdosi vyrazil skleněnou tabulku ze secesních dveří, nikdo se nad tím dlouho nepozastavil. Mluvil jsem s lidmi, kteří se vrátili z emigrace a restituovali bytové domy. Byli šokováni, jak mohou mít naši nájemníci krásně upravené byty a přitom trpět ten nepořádek na chodbách.

Myslíte, že přibývá lidí, kteří "začali mít rádi místo kde žijí, skuteční obyvatelé a občané, které zajímá, jak prosperuje jejich obec", jak jste napsal? Jak se takový občan pozná?

Je to občan, který překoná naprostou lhostejnost ke svému okolí. Právě v případě privatizovaných domů by mělo být poznat, že jejich obyvatelům už záleží na tom, jak to vypadá uvnitř, před domem, za ním i okolo. Lhostejnost je třeba porazit i zájmem lidí o fungování toho, čemu se říká veřejný život. Nebát se ozvat, nelitovat námahy, ptát se a stěžovat si, ať už jde o chování úředníka nebo o takové drobnosti jako kyselý obličej znuděné prodavačky či samoobsluhu, kde jsou ještě tolik let po pádu komunismu dlouhé fronty a pravidelně před víkendem není chleba.

Jako pozitivní příklad mě nadchla nedaleká galerie-kavárnička Miro, kde člověk nevidí ty unavené sídlištní obličeje. Krystalizuje tu jeden z bodů setkávání, o kterých jsem mluvil. Takových míst musí vyrůst více. Lidé tam budou chodit proto, že potkají někoho, kdo je jim příjemný, a začnou se vytvářet určité neformální struktury. Obyvatelé sídliště málo hledají přátele a známé, se kterými by společně něco podnikali. Jako by se jejich život odehrával někde jinde a sem se jezdili jen vyspat.

Jak dlouho bude trvat, než se vytvoří takové neformální společenství?

Do té doby než dorostou generace těch, kdo zde prožili své dětství a mládí. Ti budou mít vazby na své kamarády a vzpomínky na společné zážitky ze školy, z plácků, hřišť a ulic. Budou vědět, že za rohem bydlí Franta a že "s tám-hletou blondýnou jsem chodil do třídy". Nebudou si cizí. Někteří samozřejmě odejdou, ale většina zůstane a vytvoří na tomto místě nové společenství "starousedlíků", kteří o sobě vědí a mají v sobě určité emocionální obsahy spojené s tímto místem.

O Reflexu a novinářích

Dlouhá léta vedete jeden z nejčtenějších celostátních časopisů. Co obnáší práce šéfredaktora Reflexu?

Já ji vnímám jako neustálou snahu o udržení specifika toho časopisu, tak jak se v minulosti vyprofiloval. Je to svým způsobem unikát. Reflex nevznikl jako marketingový projekt zahraničních manažerů zvyklých zakládat časopisy podle určité šablony kdekoliv na světě. Když časopis pro ženy, tak tam musí být to a to, když to má být news magazín, složíme ho zase z jiných součástek. Reflex vznikl spontánně a nemá žádné dané mantinely. Před lety jej koupilo švýcarské vydavatelství Ringier a dodnes je pro jeho manažery Reflex nečitelný. Nedokáží pochopit, proč nás lidé čtou, nevejdeme se jim do žádné škatulky. Prostě jen vidí, že to funguje.

A to ti Švýcaři nezkoumali, jaké součástky jej pohánějí?

Bylo by to těžké, i kdyby uměli perfektně česky. Když Reflexem jenom listujete, nikdy nezjistíte, jaký opravdu je. Ten časopis tvoří určitá skupina lidí, na zdejší poměry až nebývale stabilní redakce. Někteří jsou tam i sedm či deset let a jsou s Reflexem spjati přímo citově. To při panující české "žoldácké" novinářské mentalitě také vybočuje. Novinář je dnes spíše najat každou chvíli do jiného vojska, kde mu přidělí nějakou halapartnu a on přesně ví, co se od něj čeká, jak se má chovat či psát, bez ohledu na to, zda se mu to líbí nebo nelíbí. To v Reflexu vůbec neplatí. Každý musí naopak přinášet to, co se líbí jemu, něco ze sebe. Každý si najde svou oblast, která jej zajímá a v ní stále hledá něco zajímavého. Pak to osobitě předkládá čtenářům. Ti stálí už to od něj i čekají a poznají, kdy píše o něčem, v čem se dobře nevyzná. Je jim divné, že dříve psal vždy o ekologii a najednou píše o autech. Pro jiné novináře je každodenním údělem, že píší pokaždé o něčem jiném.

K čemu je pak v Reflexu šéfredaktor, když si každý píše "o čem chce"?

Mým úkolem je namíchat obsah každého čísla tak, aby vznikla určitá rovnováha. Aby tam nějaký autor nebyl zastoupen příliš, aby stálé rubriky plnily očekávání čtenářů a časopis zároveň reagoval na nové dění, aby byl otevřený všemu, co společností hýbe. Nastavujeme ono pověstné zrcadlo i těm negativním a syrovým stránkám skutečnosti, o kterých se v médiích příliš nemluví. Třeba teď máme v čísle příběh člověka, neúspěšného podnikatele, který je vyprávěn na půdorysu Hemingwayovy novely. Autor to nazval "Stařec a pole" a popisuje tam jen jeden den v životě onoho podnikatele, do kterého se promítá celý jeho život. To, že je to napsáno na určité literární úrovni je také důležité pro tvář a vyznění časopisu. Nejde jen o to, o čem píšeme, ale i jak o tom píšeme.

Takže nejste ani tak šéfredaktor, jako spíše šéfkuchař...

I tak se to dá vidět. To míchání a vyvažování obsahu spočívá v neustálém probírání témat s lidmi, kteří s nimi přicházejí. Přesvědčování, diskuse na poradách, čtení a hodnocení, připomínkování spousty textů, to je má práce. Snažím se také vytvářet v redakci povědomí o tom, co je pro náš styl dobré a co ne. Ne že by pro nás bylo něco už předem dobré či špatné, věci jsou dobré či špatné až v nějakém kontextu. Materiál, který je vhodný pro časopis Květy, nemusí být vhodný pro Reflex a naopak. Jsou psány v jiném kódu, v jiné komunikační rovině.

Už jste prozradil skoro celý recept na nekonformní časopis. Chybí ještě nějaké přísady?

Když už jsme u té kuchařské terminologie, nezapomeňte, že mícháme už léta. Za ty roky jsme si uvědomili, že chceme-li udržet jakýsi půvab, který Reflex pro své čtenáře asi má, nesmíme podlehnout všudypřítomné a stále sílící tendenci k bulvarizaci. Proto si udržujeme odstup i od některých lidí, o kterých určitým způsobem píší jiné časopisy a vytvářejí tak mediální pseudosvět. A když už o nich píšeme, tak se snažíme nahlédnout, jak je to s nimi doopravdy. Vůbec se snažíme, abychom co nejvěrněji přiblížili čtenářům skutečný život a ne jen záměrně přeháněli některé stránky reality, ať už do příliš pozitivní či příliš negativní polohy, jak to dělají třeba hoši z publicistiky na Nově. Takové extrémy korigujeme a chceme komunikovat se čtenáři, kteří stále ještě mají chuť se něco nového dovídat. Spousta lidí se bohužel chce v médiích jen utvrzovat v tom, co už dávno vědí. Sledují jen ta média, která neruší, ale potvrzují jejich životní filozofii. My naopak máme pocit, že bychom měli své čtenáře třeba i provokovat, stále jim připomínat, že svět není takový, jaký si představují. A to je samozřejmě riziko, protože schopnost nechat se znepokojovat mají lidé jen do určitého věku. Možná proto máme více mladých čtenářů než těch starších.

Je to riziko i z pohledu soudních žalob na Reflex? Z poslední doby je nejznámější žaloba ministra Březiny na komiks Zelený Raoul, ale bylo jich jistě více...

Za dobu mého působení bylo na Reflex podáno několik desítek žalob. Mnoho z nich bylo zamítnuto nebo staženo, ale z těch, které se dostaly až k soudnímu projednávání, jsme větší část prohráli. Za tím, co píšeme, si stojíme, ale někdy také uděláme chybu nebo se staneme obětí dezinformace. K práci médií už to patří. Součástí vydavatelství, pod které spadáme, je i deník Blesk a tam jsou žaloby pomalu na denním pořádku. Obecně žalob přibývá. Řekl bych, že lidé nabývají z posledních případů dojmu, že je možné takto vysoudit peníze nebo na sebe strhnout větší pozornost.

O moci a nemocech médií

Také na stránkách Reflexu se stále častěji diskutuje o roli a moci médií v dnešním světě. Do jaké míry je novinář zrcadlem dění a do jaké hybatelem?

To je ta věčná otázka, co bylo dřív ... Znám na to téma výstižnou historku, která dobře ukazuje, jak to s těmi médii a realitou je: Přijede cestovatel na divoký Západ a v parném létě vidí farmáře, jak štípe dříví, kterého už má za sebou obrovskou hromadu, ale stále pokračuje. "To vám ta hora dřeva nestačí?" ptá se. "Bude tuhá zima," odpoví farmář a ukáže na nedaleký kopec: "Vidíte támhle toho Indiána, jak vysílá kouřové signály? Vždycky, když takhle signalizuje, tak přijde tuhá zima." Načež cestovatel dojede k Indiánovi a ptá se: "Jak vy víte, že přijde tuhá zima?" Indián ukáže do údolí na farmáře: "No, vždycky když vidím, že on si dělá do zásoby tolik dřeva, přijde tuhá zima. A tak dávám zprávu svému kmeni, aby se na ni připravil..."

Média jsou nastavena na to, co od nich společnost očekává, co chce konzument, protože jsou zároveň zbožím. Musejí se jako zboží prodávat. Naštěstí je trh tak různorodý a lidé tak různí, že se mezi většinou najdou i skupinky lidí, kteří se nechtějí nechat médii jen bavit, ale i vzdělávat, informovat či konfrontovat s různými problémy.

Na rozdíl od doby nedávno minulé mají dnes alespoň z čeho vybírat...

...a nemálo si jich k naší radosti stále vybírá i Reflex. Stejně jsme ale jako novináři stále ve dvojí roli. Musíme se snažit s čistým svědomím napsat, co jsme zjistili o světě, ale zároveň tak, aby o to ten "náš" čtenář měl zájem, aby tomu porozuměl. Není možné jednoznačně říci, že pravý novinář je ten, kdo bezohledně zrcadlí realitu světa a nebere v potaz, jak to působí. Je to neustálé hledání složité rovnováhy. Média mají dnes obrovskou moc, ale tím, jak s ní zacházejí, automaticky pěstují ve svých konzumentech protilátky. Stále větší procento lidí je začíná brát s rezervou a to je dobře. Ve vztahu k moci a k politice si je navíc třeba uvědomit, že novinářův hlas nemá žádný nárok na to, být považován za pravdu. Ta se v tomto případě vytváří až jako výslednice různých názorů, diskuse a vzájemné komunikace. V české žurnalistice je bohužel "nárokování si pravdy" velmi rozšířené. Mnozí se k tomu ještě ohánějí svobodou slova a mohou pak nepříjemně ubližovat, aniž si to uvědomují.

Vztah novinářů a politiků. Další věčné téma. Jaký u nás je a jaký by měl být?

Politik a novinář jsou zcela rovnoprávní partneři. U nás však to partnerství stále nestačilo dozrát. Někteří novináři mají potřebu s politiky zacházet až brutálně, ponižovat je, kontrolovat nebo dokonce kriminalizovat. Žijí ve světě permanentního honu na politiky. Opačným extrémem jsou devótní novináři, kteří se mohou roztéci blahem, když je osloví třeba předseda parlamentu jménem. Jsou v sedmém nebi, že se s nimi baví a že si je pamatuje. Je málo novinářů, kteří umí s politiky jednat skutečně rovnoprávně a s respektem z obou stran. I politici se ještě musí hodně učit. Vezměte jen, jak hulvátsky jedná s novináři předseda vlády a jak mu to vracejí. Média se pak nechovají věcně, ale dostává se do nich hysterizující tón a přehnané emoce.

Jak vidíte roli lokálních médií, ať už nezávislých nebo vydávaných radnicemi, jako je náš STOP?

Je zajímavé, jak to vidí třeba mediální odborníci z USA, kteří byli šokováni, že u nás vychází regionální média vydávaná radnicemi. Pro jejich pohled na novinařinu jako kontrolu moci je to nepředstavitelné. Evropa tenhle striktní americký postoj nesdílí a radniční média zde klidně působí. Kdybych měl zhodnotit situaci u nás a konkrétně v Praze, řekl bych, že je to dobrá praxe. Dostávají se tak k lidem do schránek informace, které by si na stánku nekoupili, ale které je přesto zajímají a pomáhají vytvářet to povědomí, o kterém jsme mluvili na začátku. Povědomí, že někam patří a že by se měli zajímat o to, co se děje v jejich okolí. Lokální média a novináři mají ještě tu výhodu, že jsou více v terénu. Žijí se svým regionem, zatímco jiní jen sedí celé dny v redakcích, napojení na internet či agentury, a vlastně jen přežvýkávají a upravují informace z druhé ruky.

A není pak právě sepětím s regionem či radnicí ochromena ta kontrolní funkce lokálních médií?

Je velmi oslabena. Ne že by se tam neobjevovaly kritické hlasy, ale když jde o opravdu závažné věci, nejčastěji různé ekonomické zájmy některých radních a jejich propojení, tak proti tomu časopis nějak závislý na radnici nemá šanci. Kontrolní funkci pak musí suplovat nezávislé časopisy vydávané třeba občanskými sdruženími nebo regionální přílohy velkých médií. I tam však mohou být skryté různé propletence zájmů. Důležité je, že si čtenář může vybrat a jednotlivé informace porovnat. Vodítkem může být i to, nakolik je ten který novinář lidsky kvalitní a jaké má případně v regionu další zájmy či aktivity.

Mezi klady lokálních médií bych zařadil i přítomnost selského rozumu a to, že do nich píší sami zdejší lidé. Často i ti, kteří vůbec psát neumějí a jejich výtvor by z hlediska žurnalistické školy vůbec neobstál. I to má ale své kouzlo a bezprostřednost. Zájem lidí o regionální média ukazuje, že i v době globalizace stále plní svou funkci.

Petr Bílek - * 5. března 1950

Pochází z Vyškova, kde vystudoval i gymnázium. Z Moravy do Prahy jej zaválo studium na Fakultě sociálních věd UK (dříve též Fakultě žurnalistiky) v roce 1968. Po dokončení studia již v metropoli zůstal. Od roku 1973 až do listopadu 1989 pracoval jako nakladatelský redaktor v Československém spisovateli. V 80. letech také působil jako literární lektor v časopisu Mladý svět. V roce 1990 nastoupil do kulturní rubriky Lidových novin, o rok později se stal zástupcem šéfredaktora Týdeníku Televize a v roce 1993 přišel do Reflexu, který tehdy koupilo vydavatelství Ringier. Od ledna 1995 je šéfredaktorem tohoto časopisu, který má dnes na čtvrt milionu čtenářů. Na "rodné" fakultě vede semináře psaní pro časopisy a tvůrčí dílny. Do Prahy 13 se přistěhoval v roce 1994 ze Smíchova. Manželka Jana pracuje v tiskovém oddělení televize Nova, syn Petr (25) v časopisu Premiere, Lukáš (23) studuje lesnictví.