Žáky našich škol navštíví v průběhu školního roku celá řada významných osobností. Ale jen málokdo z nich se může pochlubit tím, že si povídal s jednou z nejznámějších a nejúspěšnějších sportovkyň České republiky - olympijskou vítězkou Štěpánkou Hilgertovou. Dětem z Fakultní základní školy PedF UK v Chlupově ulici se to koncem listopadu podařilo. Bylo to možná i proto, že ředitelka školy PaedDr. Blanka Janovská je bývalou učitelkou naší nejlepší kanoistky. Po besedě s dětmi jsme Štěpánce Hilgertové položili několik otázek také my.

Podobných setkání máte za sebou jistě mnoho. Co děti nejvíce zajímalo?

Myslím si, že formulování otázek záleží na věku. Bylo vidět, že některé děti o kanoistice nemají téměř žádnou představu a naopak. Obecně bych o takovýchto besedách řekla, že jsou poměrně namáhavé, ale většinou z nich mám dobrý pocit. Zájem dětí mě vždy potěší, takže když mám možnost, ráda mezi ně přijdu. A jaké byly otázky? Týkaly se hlavně sportu. Jak a kde trénuji, jak dlouho budu ještě aktivně sportovat, jak snáším prohry, co považují za největší úspěch, jak jsem začínala, co plánuji do budoucna ... Děti ale také zajímalo zdali mám ráda přírodu, jestli se mi líbí Praha a jejich škola, co ráda jím, jak jsem se učila ...

Vaše sportovní začátky by zcela jistě zajímaly i naše čtenáře.

Úplně poprvé jsem v kajaku seděla ve dvanácti letech, a to bez jakékoli představy o tomto sportu. Vzhledem k tomu, že dnes se smí závodit od jedenácti let, mohlo by se zdát, že to bylo trochu později než by bylo úplně ideální. Tehdy se ale až tak brzy nezačínalo. Dnes by dítě mělo usednout do kajaku v devíti až deseti letech.

Řekla jste, že tento druh sportu byl pro Vás velkou neznámou. Jak jste se k němu tedy dostala?

Úplnou náhodou. Kanoistika nebyla tehdy vůbec známá a populární, nikdo z rodiny ji nedělal a v podstatě se dá říci, že všechno byla velká shoda okolností. Maminka na setkání s přáteli "z mládí" potkala svoji kamarádku, která se tomuto sportu věnovala trenérsky. Slovo dalo slovo, maminka se o mně zmínila a bylo dohodnuto, že mě přivede. Pokud si dobře vzpomínám, tak doma se mě zeptala, jestli bych chtěla zkusit jezdit na lodičkách. Pro mě tehdy jediná lodička byla pramice na Vltavě, takže jsem skutečně vůbec netušila do čeho jdu. V oddílu jsme byli opravdu skvělá parta, jezdili jsme pod stany, vždy byla spousta zábavy, nikdy nešlo jen o strohý trénink. To byly asi důvody, proč jsem vydržela tak dlouho. Charakter tohoto sportu ale vůbec nevylučuje to, aby se mu lidé věnovali rekreačně nebo doplňkově. V loděnici se scházejí ti úspěšnější i ti, kteří v tomto sportu ničeho nedosáhli. Společně trénujeme a to se mi na tom líbí.

Dnes ve svém oboru patříte mezi světovou špičku. Jak tato skutečnost změnila Váš život?

U mě to přišlo tak nějak postupně a snad jsem k tomu ani nesměřovala. Sport pro mě znamenal především volnočasovou aktivitu. Vždyť kanoistika po dlou-hou dobu nebyla ani olympijským sportem. Teprve po znovuzařazení slalomu na olympiádu v roce 1992 tady začala být možnost věnovat se tomuto sportu profesionálně. Měla jsem štěstí, že mě to zastihlo v období, kdy se mi začínalo dařit. Musím ale říci, že jsem nikdy nevěřila tomu, že se budu sportem živit. Je to příjemné, ale uvědomuji si, že to není navždy. Je otázka, jaké zkušenosti si odnesu a jak je dokážu později uplatnit.

Kanoistika vzbuzuje dojem velmi namáhavého sportu a tím pádem i silných svalů. Vás by si ale mnohý snadno spletl s žákyní zdejší školy.

Je to skutečně namáhavý sport, ale charakterizovala bych tak trochu jako například cyklistiku. Člověk musí zvládat svoji hmotnost. To znamená, že když jsem malá a drobná, nemusím mít tak enormní sílu, jako kdybych měřila metr osmdesát. Proto se naše tréninky a posilování zaměřují na zvládnutí vlastní hmotnosti. Spíše než s činkami děláme gymnastiku a jiná cvičení. Osobně si myslím, že fyzička, která je k našemu sportu nutná, je směsí síly, vytrvalosti, rychlosti, ale v ničem z toho člověk nemusí být extrémně dobrý. Daleko důležitější a víc rozhodující je technika a psychika při závodech.

Jaké jsou dnes podmínky pro mladou začínající generaci?

To je problém. Dobře fungující oddíl s potřebným zázemím je v Praze pouze jeden. Proto má limitované možnosti přijímat další děti. Není ani dostatek trenérů, kteří by se jim věnovali. Pokud by někdo chtěl začít, musí být přinejmenším připraven na to, že bude potřebovat zázemí a pomoc rodičů.

Kanoistika je časově i finančně poměrně náročný sport. Ale přiznejme si, že ve srovnání například s tenisem to není zas až tak hrozné. Ostatně dnes se platí i většina nejrůznějších zájmových kroužků a ty také nějaký ten čas zaberou. Já osobně budu jakýkoli sport vždy propagovat. Vždyť ho není nutné provozovat na vrcholové úrovni. Dnes je tak široké spektrum sportovních činností, že si vybere i ten, kdo je méně šikovný. Je pravda, že i zde je nutná pomoc a podpora rodičů, protože ne vždy je nabídka v okolí bydliště tak široká, aby mohla pokrýt různorodost zájmů všech dětí.

Domníváte se , že mají děti ve škole dostatek pohybu?

Dostatek určitě. Já bych se nebála určité specializace podle toho, čím která škola disponuje. Samozřejmě, že by se děti měly seznámit s co největším množstvím sportovních disciplín, protože jedině tak se mohou správně rozhodnout pro některou z nich, ale přimlouvala bych se k lepšímu využívání toho, co nabízí nejbližší okolí školy.

Kdyby šel syn ve Vašich šlépějích, nebránila byste mu?

Určitě ne. Když se tak rozhodne, budeme mu pomáhat. Přála bych si, aby ho to především bavilo a aby se zbytečně brzy nespecializoval na maximální trénink. Za svoji výhodu považuji to, že jsem kanoistiku do svých osmnácti nebrala zas až tak vážně. Do loděnice jsem sice chodila téměř denně, absolvovala jsem tréninky, ale pořád mi ještě zbyl čas na taneční, kino a jiné aktivity. Teprve po devatenáctém roce jsem se tomu začala věnovat více profesionálně. Pokud by Luboš dokázal totéž, považovala bych to za ideální. Bohužel dnes je trend, že se to všude uspěchává. Úmyslně brzdit ho nebudu, ale také ho nebudu k ničemu zbytečně honit.

Jak se Vám daří zvládat roli reprezen-tantky, manželky a matky?

Nedaří. Musím si stanovit určité pořadí a zvládnout co nejvíce. Jíst se musí, takže denně nakupuji a vařím. Vyprat se musí také. To ostatní se zvládá, jak se dá. Děti se mě dnes ptaly, jestli peču vánoční cukroví. Po pravdě jsem odpověděla, že všechno záleží na tom, kolik času mohu přípravě Vánoc věnovat. Když čas je, peču. Když není, nepeču a nebo úplně na poslední chvíli. Určitě ale u nás nejsou tyto svátky o tom, kolik druhů cukroví je na stole. Volného času opravdu mnoho nemám, ale ten, který se mi podaří získat, se snažím věnovat rodině.