V říjnovém STOPu jsme uveřejnili rozhovor s Doc. Ing. arch. Ivem Obersteinem, CSc. Hovořili jsme nejen o jeho osobě, ale také o přípravě, začátku a průběhu výstavby naší městské části, které je již pětadvacet let. Nyní jsme pana docenta v jeho ateliéru navštívili podruhé. Naše otázky se týkaly toho, co ke spokojenému a příjemnému bydlení nerozlučně patří.

Pane docente, městskou část zdaleka netvoří jen panelová výstavba.

Když vzpomínám na prvopočátky, kdy jsme začali jako mladý tým architektů pracovat na projektu Jihozápadního Města, tak jsme si vytyčovali určité cíle. Na prvním místě to bylo, v rámci povinné panelové soustavy, co možná nejlepší řešení bytů. To jsme mohli alespoň částečně ovlivnit, protože jsme nastoupili do ateliéru architekta Václava Havránka, kde druzí projektanti vymýšleli tenkrát nejnovější konstrukční soustavu nazývanou VVÚ - ETA, a my jsme mohli s nimi diskutovat. Pak jsme si říkali, že je důležité, aby byly dobré nejen byty, ale i domy, vstupy do domů a jak se říká, širší domov - okolí domu. To znamená, aby například strom byl zasazen tam, kde skutečně může růst, aby pěší cesty vedly "odněkud někam", aby byly opravdu používané, aby se pěší cesty střetávaly v takových uzlových bodech, kde se lidé mohou zastavit, pohovořit si, posedět. Když má člověk možnost to kreslit a jakoby teoreticky, dnes se moderně říká virtuálně, tam žít, snaží se už ve zrodu projektu taková místa "vyhmátnout".

Podařilo se vám taková místa najít?

Jsem přesvědčen, že ano. Koncepce Jihozápadního Města je založena na kompoziční a provozní ose - trase metra. Stanice metra jsou ty nejdůležitější a hlavní uzlové body. U stanic jsme navrhli náměstí, kde jsou obchody, zde se setkávají pěší cesty, kterými se jde nejkratší cestou k domovům, nejbezpečněji i do škol... To jsme si určili hned na začátku. Tyto cesty a uzlové body jejich křížení jsme chtěli obohatit, zvýraznit dávno již zapomenutým uličním vybavením, výtvarnými prvky a uměleckými díly. Dokonce jsme k tomu našli "nástroj", tehdy povinně vypracovávaný, takzvaný generel výtvarného umění. Ten v té době obvykle sloužil pro umístění "monumentálních" děl na tehdejší budovatelská témata od "dobře zapsaných autorů". My jsme přišli do tehdejší schvalující komise s jiným, tehdy značně kontroverzním názorem. Výtvarný generel se týkal " umění všedního dne" s uměleckými díly užitného charakteru, které zdůrazní a ozvláštní právě ty naše pěší cesty a náměstí a v nich námi hledané "uzlové body". S "odřeným hřbetem" byl generel přijat.

Co následovalo?

Pak následovala detailní práce na jednotlivých čtvrtích. Prvním naším úkolem byly Stodůlky. Vzpomínám si na dopis z odboru vnitřních věcí Národního výboru hl. m. Prahy, který souvisel s přípravou generelu výtvarného řešení a orientačního systému Jihozápadního Města, kde bylo určeno, že uliční názvosloví bude koncipováno jako sídliště Československo - sovětského přátelství. Dnes si jen málokdo představí, co pro architekta tato věta znamenala. Obzvlášť, když jsme vůbec neměli v úmyslu kdekoli stavět obrovské sochy soudruha Lenina.

Takže se objevil další z celé řady problémů. Jak si s ním Váš tým poradil? Opravdu si nevzpomínám, že by byl soudruh Lenin ozdobou některého prostranství.

Jak už jsem řekl, začínali jsme Stodůlkami. Měli jsme myšlenku, že bychom plánovacími ukazateli určené peníze na výtvarné umění použili na prvky, které tehdy nebyly ani k mání, protože státní stavební podniky nic podobného na sídlištích nedělaly a vlastně ani pořádně nevěděli, co po nich chceme.

Například antivandalské lavice, které by vydržely. Chtěli jsme vybudovat příjemná zastavení na pěší cestě, která nemá žádné nebezpečné doteky s automobilovou dopravou a spojuje mateřskou školku, zdravotní středisko, jesle, nákupní středisko (Paprsek), vede kolem kostela ke škole a dále podél parku na sever. Naší myšlenkou bylo to, že tato cesta bude jakousi stuhou na kterou navěsíme umělecké artefakty, které ji udělají z hlediska vnímání širšího domova pro obyvatele významnější a důležitější. Oddechli jsme si, když pojmenování stodůleckých ulic bylo inspirováno jmény českých a sovětských hudebních skladatelů. Pak šlo o to, jak do této ideologie začlenit tu cestu. Nezbylo nic jiného než na řadě komisí přítomné přesvědčovat, že právě tato cesta je tou pravou "melodií" řešené městské krajiny. Víte, ta doba nebyla jednoduchá, ale nakonec se přeci jen mnohé podařilo.

Vlastnoručně jsme například vyrobili poklice patníků. Patníky byly v historii stavby měst vždy důležitým prvkem, často vymezovaly prostor, my jsme jimi chtěli zdůraznit naší cestu. Podle návrhu architekta Jiřího Mojžíše se realizovaly i antivandalské lavice (vydržely dodnes). Jakýmsi vyvrcholením byla jedna bronzová socha od Kurta Gebauera . Jeho Rusalka stojí v nově vytvořeném rybníčku na místě původního, ze kterého se po stavbě kolektoru začala ztrácet voda. Navrhli jsme proto posílení nově vytvořeného rybníčku intervenční vodou, nicméně ta byla na dlouhou dobu zavřena a rybníček vyschl. Jak jsem s potěšením pro mne i pro Kurta Gebaura zjistil, letos byl opět kohoutek otevřen a objevila se zde zase hladina vody. Bude to snad zase příjemným místem k zastavení na pěší cestě.

Kolikačlenný byl Váš tým?

Bylo nás tenkrát sedm: mladý architekt Václav Valtr a čtyři mladí umělci "na volné noze"- akad. sochařka Magda Jetelová, akad. arch. Jiří Mojžíš, akad. sochař Pavel Přikryl a akad. sochař Milan Vácha, dále akad. sochař Kurt Gebauer a já. Byli to tehdy umělci neprotěžovaní, kteří se ale za dobrou myšlenku dovedli postavit. Hovořím-li o našem týmu, musím vzpomenout na těžko projednavatelná díla Magdy Jetelové. Ta byla snad nejkontroverznějším členem, protože byla "naježená" hned, jak se řeklo slovo komise. Pracovala s velkými kusy dřeva a vytvářela krásné monumentální sochy. Na severu Stodůlek nad parkem stojí její "Dětský hrad - labyrint". Skoro bych řekl, že by měl být památkově chráněný, protože je od umělkyně, která dnes ve světe opravdu něco znamená. Dříve než opustíme Stodůlky, musím ještě vzpomenout na masivní dřevěný kolotoč Milana Váchy, o kterém jsme si mysleli, že je nezničitelný. Nikdo ale nepočítal s tím, že nedaleko bude učňovská ubytovna tehdejšího Motorletu. Hry "náctiletých" chlapců dětský kolotoč (i přes mnohé opravy) nevydržel. Místo rozbitého kolotoče jsem spolu s Václavem Valtrem navrhl nerezový "nezničitelný" kolotoč. Ten dosud vydržel velký nápor určitě už i druhé generace stodůleckých dětí. Rád jsem na něm vozil i svá vnoučata. Na pěší cestě u obchodního centra jsem opět s Václavem Valtrem navrhl "Minizahrádku" - s pergolou pro popínavky a s větrnou růžicí, další předpokládané místo pro setkávání. Za zdravotním střediskem u pěší lávky do Lužin je sochařský objekt "Sluneční hodiny" od akad. sochaře Pavla Přikryla. Ten vyrůstá z úrovně terénu, dá se na něm posedět, děti si na něm hrají...

Mohli bychom se ve vzpomínkách přemístit na Lužiny?

Ty měl na starost můj kolega arch. Milan Klíma. Tady bylo určeno pro výtvarná díla téma školství a sport, což nebylo zase až tak špatné. Víte, ona i výtvarná díla v naší městské časti mají už své osudy. Na náměstí - tržišti před školou v Trávničkově ulici je výtvarné dílko - nerezové pítko. Pitná voda byla asi z "úsporných" důvodů dlouhá léta pro pítko uzavřena, jako by nejen v historické Praze, ale i v našich nových čtvrtích byla voda v kašně, v pítku, v rybníčku jakýmsi zhýralým přepychem.... Naštěstí už pítko zase slouží svému účelu. Rád vidím, že dnes již díky péčí naší radnice jsou vodní prvky obnovovány a uváděny do provozu.

Na co se ale dnes už nepodíváme, je bronzová socha dívky, která skáče přes potok od akad. sochaře Jiřího Kryš- tůfka. Když jsem dělal před časem její fotografie, šli okolo dva chlapci. Mohlo jim být tak 8 a 10 let. Ten jeden se zeptal: "Tak co jí říkáš?" a kamarád odpověděl: "Dobrá, ale má malý prsa". Teď už zase vážně. Myslím si, že to bylo velmi pěkné realistické dílo. Mluvím v minulém čase, protože tuto sochu někdo ukradl a to je barbarství a skutečně škoda.

Zbývají ještě Nové Butovice.

Tam jsme již samozřejmě měli více zkušeností a při pojmenovávání ulic a prostranství nám pomohla tak trochu i šťastná náhoda, protože kompetentní pracovník tehdejšího Národního výboru hl.m.Prahy si v našem projektu všimnul "Slunečních domů" - trojdomí, kde šikmá část jížních průčelí byla pokryta slunečními kolektory. Byl to návrh experimentálního ekologického domu, který sice předběhl dobu a neměl žádnou šanci být realizován, ale přinesl inspiraci, že přilehlé náměstí se bude jmenovat "Sluneční" a názvy ulic v celých Butovicích ponesou jména známých astronomů. Když jména "došla" bylo rozhodnuto, že mohou být použita i jména spojená s konstruktéry letadel a jména letců. To jsme se upřímně zaradovali, protože z hlediska témat pro výtvarný kumšt je vesmír tisíckrát lepší, než sochy nějakých potentátů. Výtvarný generel pro tuto čtvrť jsme vypracovali v týmu spolu s architekty Václavem Valtrem a Pavlem Dydovičem a opět jsme vyzvali ke spolupráci výtvarné umělce, kteří podle našeho přesvědčení mohli na dané téma obohatit Nové Butovice. Spojili jsme se s akad. malířem a sochařem Jaroslavem Rónou, kterého se nám podařilo přesvědčit o tom, že navrhne a zajistí realizaci dvou monumentálních mozaik na téma vesmír. Jsou na nárožích bloku v ulici Seydlerově. Dalším umělcem, kterého jsme oslovili, byl akad. sochař Čestmír Suška (viz článek v listopadovém STOPu), který navrhl a vytesal pískovcový "Šroub do vesmíru" umístěný před školou v ulici Mezi Školami. Děti mu dnes říkají "Zmrzlina". Další socha je od akad. sochaře Stefana Milkova. Je to "Stroj - vesmírný pták" provedený v bronzu před Základní školou ve Fingerově ulici. Děti mu říkají "kamenožrout". Okolo jsem vlastnoručně vysázel půlkruh šesti platanů, po vandalech zbyly čtyři a k mé radosti již pěkně rostou. Na dnešním Slunečním náměstí mělo být na počest vědců, astronomů a astrologů sochařské dílo v kombinaci s kašnou. Tenkrát mně napadlo, že k vesmíru patří i poezie a vzpomněl jsem si na krásnou knížku "Malý princ" spisovatele - letce Antoina de Saint - Exuperyho. Navrhli jsme pavilónek s průhlednou kopulí, aby bylo vidět na hvězdy, studánku Malého prince s pítkem. Sochařka a keramička Marta Taberyová, vytvořila glazované reliéfy na šest motivů z Malého prince.

Řekne-li se umění kolem nás. Je ho dost?

Není. Ale ono to nikdy nebylo a asi nebude jednoduché. Dnes je práce architektů na projektech domů jiná. Je jednodušší v tom, že daleko snáze mohou realizovat své představy o kvalitních a hezkých domech. Mluvíme-li však o vzhledu veřejných prostor ve městě - o náměstích a parcích, tam umění vždy patřilo a mělo by opět patřit.

P.S. O Velké Ohradě, která nevznikala v ateliéru Doc. Ing. arch. Iva Obersteina, Csc., budeme hovořit samostatně v některém z příštích čísel.