Uprostřed podzimního období přichází spolu s výměnou lehkých sak a vesele laděných šatů za zimní vatované kabáty a kožíšky svátek. Zlidovělý název tohoto svátku "Dušičky" má svůj původ v křesťanské víře. Slavení této výroční vzpomínky zavedl sv. Odilo. benediktinský opat z Cluny (998),a brzy se rozšířilo i mimo benediktinské kláštery, od 14. století i v Římě. V Aragonii začali kněží slavit v ten den tři mše svaté za zemřelé, papež Benedikt XIV. tento zvyk potvrdil (1748) a rozšířil pro všechny kněze ve Španělsku, Portugalsku a Latinské Americe a v roce 1915 bylo toto dovolení rozšířeno pro celou církev. Dobře zdůvodnitelná víra tedy dává kterémukoliv přemýšlejícímu člověku odpověď na úzkost z toho, co ho v budoucnosti čeká. Zárodek věčnosti, který v sobě člověk nosí a který nelze převést na pouhou hmotu, povstává proti smrti. Všechno úsilí techniky, byť sebeužitečnější, nedovede upokojit strach člověk a prodloužená biologická dlouhověkost nemůže uspokojit touhu po dalším žití. Mnoho hudebních skladatelů i malířů bylo úvahou o posmrtném životě inspirováno k tvorbě slavných "Requiem aeternam dona eis, Domie, et lux perpetua luceat eis!" (Odpočinutí věčné dej jim, Pane, a světlo věčné ať jim svítí. Ezdr 2, 34-35)

Dodnes můžeme slyšet nádherná díla s hlubokých textem v kostelích právě 2. listopadu. A tak si jen přejme, aby záplava bohatě zbarveného spadlého listí nepřinesla do našich srdcí pouze smutek.