"Naše bydliště se neměří jen rozlohou, počtem obyvatel, průmyslem, ale také historií. Jedním z pilířů historie (ať je nám to sympatické nebo ne) byla šlechta, která prostřednictvím svých poddaných tvořila dějiny a mimo jiné díky jejich umu a píli tu zanechala památky, které dnes vytvářejí dominanty jimi založených měst a vesnic. Jinak tomu není ani v naší městské části", říká malíř, grafik, genealog, heraldik, zámečník a kovář Lubomír Mazuch z Nových Butovic.

Pane Mazucho, jste muž mnoha profesí. Jak jste se dostal ke genealogii?

V dnešní době, kdy známe DNA, tedy genom člověka, si daleko častěji uvědomujeme, že ale nevíme vůbec nic například o své prababičce nebo jiných předcích. Odpověď na otázky týkající se naší minulosti nám může dát právě genealogie, které jsem doslova propadl v okamžiku, když jsem se dověděl, že jsem ze starého rodu z Březnice u Tábora. Genealogie se tak stala mým celoživotním zájmem a koníčkem. Protože se celá řada lidí z mého okolí chtěla rovněž seznámit se svým původem, rozhodl jsem se v době, kdy se uvolnila politická situace, realizovat svůj dávný sen a vybudovat v Praze genealogickou poradnu. V ní měla být k dispozici veškerá data z matrik. Každý by tak měl možnost nechat si udělat svůj rodokmen. Bohužel, zůstalo jen u snu, protože potřebné údaje jsou v archivu ministerstva vnitra. Mou myšlenku ale realizovali Mormoni v USA, takže není nic ztraceno. Je to jen výrazně komplikovanější.

Co když přesto budu chtít znát svůj rodokmen?

Pak budete muset požádat příslušný archiv ministerstva vnitra a hodiny sedět a číst. Předpokladem jsou znalost latiny, němčiny, spousta volného času a trpělivosti.

Vraťme se raději zpět k vašemu koníčku a také k naší městské části.

Všude v okolí se dají objevit zbytky hradišť a dá se také amatérsky sesbírat bohatý archeologický materiál. Praha 13 je obydlena více než 7 tisíc let. Je možné zde vystopovat téměř všechny kultury. Protože řada od Slovanů až k nám je prakticky souvislá, tak mě zajímaly především šlechtické rody. Mnoho jich pocházelo z poddanských poměrů, do kterých se zase, když pohasla jejich hvězda, vracely. Toho si všiml už i kronikář Dalimil, který řekl, že v Čechách sedláci šlechtici bývají a šlechtici sedláky. A protože poddaných bylo přeci jen více, chtěl bych začít právě jimi. Tak, jak jsou uvedeni před 224 lety v tzv. Robotním seznamu z roku 1777. Tři roky před uzákoněním příjmení (1780) žil v Butovicích rod Divišů, Hořejovských, Chalupů, Kralických, Kubíků, Majerů, Maličkých, Marnejch, Radeckých, Stlojerů a Tomanů. Na Ohradě rod Hájků, Kejhů a Kubíčků. Ve Stodůlkách to byly rody Buriánů, Čáslavských, Haušildů, Hertzmanů, Hříbků, Cherlesů, Kačabů, Kejhů, Klímů, Kostroňů, Kratochvílů, Křížů, Kuberů, Kubešů, Kubíků, Kutinů, Lacherů, Nováků, Orthů, Pardubských, Prokopů, Přibylů, Šura-nů, Tomů, Vojířů a Zachů. V Třebonicích pak rod Holečků, Králů, Pavelků a Plesnivých. O 71 let později (1848) patřily Butovice do Rakovnicka a byly součástí statku Jinonice, který byl v držení Jana Adolfa, knížete ze Schwarzenberka. V ten čas měly 424 obyvatel v 59 domech. Stodůlky byly součástí panství Nejvyššího purkrabství v Rakovnicku. V 74 domech žilo 592 obyvatel. Součástí břevnovského statku byly Třebonice s 24 domy s 253 obyvateli.

Hovořili jsme o poddaných. Jak to bylo se šlechtickými rody?

Protože se právě nacházíme v Nových Butovicích, začněme u nich. Možná i proto, že jsou nejstarší obcí v okolí Prahy. První zmínka o Butovicích se pojí s rokem 1088, kdy patřily třem vlastníkům. vyšehradské kapitule, část měl v držení kartouzský klášter, kterému patřily dva dvory (jeden z nich se jmenoval Hánovský) a zbytek vlastnily české královny. Dalším zajímavým datem je 26. duben roku 1311. Tehdy zde bylo jen pár obyvatel a několik chalup, a tak dala královna Eliška obyvatelům možnost, aby toto území osadili. Byli zde sice naši slovanští předkové, ale bylo jich tak málo, že sem královna pozvala Němce. V roce 1400 patřily Butovice královně Žofii, a to po dobu 4 let. Pak byly odprodány. Další zmínka o Butovicích se váže k roku 1437. Tehdy vlastnil duchovní část Petr ze Sloupnice a královskou Jan z Přetova. Poté oboje drželo Staré Město pražské. Došlo však ke vzpourám a protože se Ferdinand I s nikým příliš "nepáral", byly Butovice svým vlastníkům odňaty. V roce 1550 je získal Smil ze Stoješic, v roce 1581 byl držitelem Vilém Malovec z Malovic. Vlastníci se však měnili stejně rychle jako dubnové počasí. Již v roce 1588 byl vlastníkem Adam z Hradce, o devět let později pak Němec Knobloch z Knobels-hofu. V té době tady stála i tvrz. V roce 1609 byly Butovice přikoupeny Albrechtem Pfeffekornem z Ottopachu k Jinonicům. Tento rakouský rod získal svůj znak v roce 1542. Albrecht zemřel v roce 1619 a je pohřben v butovickém kostele. Po jeho smrti byl statek zabrán. Nazpět ho odkoupila v roce 1622 jeho dcera Johanka, provdaná Žďárská ze Žďáru. Cena statku byla 15 tisíc kop grošů míšeňských

Týž rok vše koupil Pavel Michna z Vacínova. Jeho rod získal znak v roce 1598 a o čtyři roky později byl povýšen do panského stavu. V roce 1678 získal statek německý šlechtic Ludvík ze Sinzendorfu. Posledním majitelem byl německý knížecí rod Schwarzenberků. V roce 1684 statek v ceně 53 tisíc zlatých rýnských získal Ferdinand Vilém ze Schwarzenberka. Ferdinand se v Butovicích zhlédl již o pět let dříve v době moru, kdy byly Butovice jednou velkou nemocnicí. Ferdinand se o nemocné staral tak pečlivě, že měl přezdívku "král moru". V majetku Schwarzenberků byly Butovice z historického hlediska až do "nedávna".

V příštím čísle STOPu si budeme s panem Mazuchou povídat o Stodůlkách.