Sochař Čestmír Suška žije a pracuje v obci Řeporyje, kam se přestěhoval v roce 1988 po několikaměsíční akci s krycím názvem "Míchačka", během níž se podařilo opravit přízemí malého vesnického domku tak, aby rodina mohla opustit tchánovu chalupu a začít "ve svém".

Pane Suško, chtěl jste být vždycky sochařem?

Původně jsem chtěl být architektem. Udělal jsem přijímací zkoušky, ale obor, na který jsem byl přidělen, nebyla architektura, ale geodesie a kartografie. Asi po půl roce mi došlo, že se na architekturu nedostanu, takže jsem od teodolitu utekl k uhlu a temperám na střední výtvarnou školu. Pak následovala Akademie výtvarných umění v Praze, mám diplom z oboru sochařství u profesora Jiřího Bradáčka.

Vzpomínáte si ještě na své výtvarné prvotiny?

Na výtvarné škole bylo velké množství oborů. Mě se zalíbilo v sochařském ateliéru pana Duška, kde jsem začal podle svých představ dělat první plastiky. To mě chytlo a drží mě to dodnes.

S jakými materiály nejčastěji pracujete?

Poslední dobou se dřevem, bronzem, často s pálenou hlínou. V osmdesátých letech sem také pracoval s umělými pryskyřicemi a polyesterem. Vznikly například figurální plastiky, které se mohou nazývat "umělými samorosty" - had z větve, prase z pařezu, jelínek, který má paroží z kořenů. Vyzkoušel jsem všechno možné. Dokonce i divadlo.

Znamená to, že jste chtěl změnit profesi a stanout na prknech, co znamenají svět?

To jistě ne, ale po ukončení AVU mi z hlavy "vyskakovaly" nápady, které musely být vyjádřeny jinak, než sochařskou formou. V roce 1981 jsme založili společně s filmařem Michalem Baumbrukem a hudebníkem Pavlem Rychtrem výtvarné divadlo Kolotoč. Šlo o určitou syntézu výtvarného umění, herectví, filmové projekce, scénické hudby...

Divadlo Kolotoč vystupovalo v rámci akcí Pražské pětky, což byla známá skupina amatérských divadel. Nicméně sochařství, ke kterému jsem byl původně "vyškolen", mě přitáhlo zase zpět, takže v roce 1988 mé divadelní aktivity skončily. Člověk by chtěl v životě dělat "tisíc" věcí. Být potápěčem, horolezcem a nevím, čím ještě. Ale to se nedá, musíme si vybrat. Bylo to ale nádherné období, na které strašně rád vzpomínám. Poznal jsem spoustu báječných lidí, zažil neuvěřitelné množství legrace a navíc jsem na těch divadelních prknech poznal svoji ženu.

Umělecké sklony Vám do vínku nadělily sudičky nebo jste je podědil po někom z rodiny?

Pocházím přes dědu z tátovy strany z vesničky ve Slezku, kde prý žili skoro samí Suškové. Ti se všichni věnovali řezbářství. Vyřezávali všechno - od žlabů po úly. Řemeslo se prý dědí z otce na syna a já mám tři. Je jim patnáct, třináct a osm let. O mou práci se zajímají a doufám, že alespoň jeden to po mně převezme.

Na čem v současné době pracujete?

Poslední práce jsem vytvořil pro Divadlo Ponec, které se nachází na Žižkově. Bylo rekonstruováno z budovy bývalé továrny, která se začátkem minulého století "proměnila" v biograf pana Ponce. Před několika lety se podařilo Občanskému sdružení Tanec Praha tyto prostory získat, zrekonstruovat a v září otevřít veřejnosti. Mimo jiné jsem na fasádu budovy vytvořil železnou figuru tanečnice, která po stupňovité atice "poskakuje" se záviděníhodnou lehkostí.

Vaše tvorba potřebuje poměrně velký prostor. Kde pracujete?

Je pravda, že moje práce jsou "poněkud" větších rozměrů, proto jsem občas musel opustit prostředí příjemné dílny a pracovat i na poli za humny. To je už ale minulostí. Dnes mě můžete najít buď v malém ateliéru doma nebo v podstatně větším Sochařském studiu Bubec.

V bývalé skladové hale by asi člověk kulturu a umění nečekal.

A vidíte, zdání někdy klame. Při svém pracovním pobytu v Americe v roce 1999 jsem v podobné hale pracoval. Bylo to sochařské studio vytvořené z bývalé továrny, kde se původně vyráběly obrněné transportéry určené pro vylodění v Normandii. Po válce továrna zkrachovala, takže ji mohla koupit skupina umělců a již 25 let tam funguje sochařské studio vybavené takovým zařízením, které sochaři značně usnadňuje jeho práci. Po této zkušenosti jsem si řekl, že " dosť bolo kutálení soch po poli" a rozhodl jsem se najít podobný prostor v Čechách. Měl jsem štěstí, protože několik týdnů po návratu jsem jej nejen objevil, ale také získal. V březnu 2000 bylo založeno Občanské sdružení Bubec, jehož prvním krokem bylo zlegalizování původně "černé" stavby skladové haly, umístěné blízko historického jádra Řeporyj. Už v červnu bylo ve zmíněné hale slavnostně otevřeno Sochařské studio Bubec, a to výstavou prací, které jsem vytvořil v Americe.

Jaký je cíl Občanského sdružení Bubec?

Mimo jiné - pořádat výtvarné dílny, výstavy, koncerty, divadelní představení, což souhrnně nazýváme Art safari anebo pozorování umělců v jejich přirozeném prostředí. V září jsme umístili některá výtvarná díla vzniklá během workshopů na veřejná prostranství, protože dalším cílem projektu je probuzení zájmu občanů o podobu své obce. Doufáme, že přispějeme k tomu, aby Řeporyje změnily svou pošramocenou tvář, aby přestaly být předměstím, kde na jedné straně vznikají honosné stavby rodinných sídel, za jejichž ploty se pak lidé uzavřou a na straně druhé se pak společné prostory pokrývají vrstvou prachu a bláta, a to jak v přeneseném smyslu slova, tak doslova. Věříme, že pokud se tato problematika začne řešit "zdola", může to být efektivnější, levnější a rychlejší. Více informací získáte na našich internetových stránkách: www.bubec.cz.

Jak byste si přál, aby Řeporyje za pár let vypadaly?

Na náměstí by mohla stát kamenná kašna, v jejímž okolí by se konaly pravidelné trhy, všechna veřejná prostranství by byla citlivě upravená, na vhodných místech by byly instalovány sochy a jiné výtvarné prvky. Vznikla by dětská hřiště, parčíky .... Sochařské studio Bubec by se změnilo v nádherné kulturní centrum, ve kterém by pracovali umělci z celého světa. Po silnicích by nejezdilo tolik aut jako dnes, takže děti, které by šly na procházku do Dalejského údolí, by mohly bez rizika přejít vozovku .... Také bych byl rád, kdyby se podařilo realizovat projekt - Sochařský park Prokopské údolí, který se začíná připravovat z iniciativy ochránců přírody, občanského sdružení Bubec, zastupitelů Řeporyj a Centra současného umění Praha. Jedná se o umístění uměleckých děl, navržených pro konkrétní lokalitu, do "volné" přírody. To je ale námět na další povídání.