ŽIJÍ MEZI NÁMI

Prvním veršem z písničky Velkoohradská lidová v titulku se vracíme ke kapele Ta Jana z Velké Ohrady, kterou před čtyřmi lety pro STOP objevil náš redakční kolega Pavel Baudyš. Čtyřčlenná formace měla tehdy za sebou pouhý rok působení. Známé rčení "Běda mužům, kterým žena vládne" v tomto případě asi neplatí, neboť tři muži v kapele to se svou zpěvačkou, textařkou i skladatelkou v jedné osobě Janou Husákovou vydrželi až dodnes. A ještě vydrží! Skupina sice nepatří mezi známé hvězdy konzumní zábavy, dokázala si však najít věrné publikum a sklidila i četné pochvalné kritiky od hudebních znalců. Po pěti letech působení vystoupila Ta Jana letos v září poprvé na domovské Velké Ohradě. Patrně proto, že Velkoohradská lidová nepatří k typickým "emocjonálním šanzónům" skupiny, si dva její členové, Jana Husáková a bubeník Roman Pluhař, přeci jen v rozhovoru "do palice" trochu nakouknout nechali.

Jak je možné, že na domácí půdě vystupujete po pěti letech působení teprve poprvé? Kde lítáte?

Jana: Na Velké Ohradě dlouho ani nebylo kde vystupovat. Když už tu byly alespoň nějaké hospody, tak buď muziku nechtěly nebo jsme si nějak nepadli do oka. Až teď, v nové Krušovické restauraci, nám vyšli vstříc. Jinak lítáme všude možně, i v cizině. Včera jsme zas měli kouzelný koncert v legendární Malostranské Besedě. U nás hodně záleží na tom, jaké je technické zázemí klubu, jestli třeba mají naladěné křídlo nebo jestli musíme improvizovat s elektrickými klávesami.

Roman: Objevili jsme se už i v televizi. Do ciziny jezdíme hodně na různé festivaly. Nedávno jsme byli v Augsburgu na festivalu česko-německé kultury, pozvali nás také na festival world music do Mnichova. Hrajeme i v Rakousku, Maďarsku či na Slovensku. Teď jsme si řekli, že bychom jako správná "světová kapela" měli udělat i nějaký koncert doma, pro své přátele, kamarády a sousedy z Prahy 13. I když jsme už na třináctce vystupovali ve Mlejně, tak nás napadlo ještě uspořádat koncert "Všude dobře, doma nejlíp" speciálně na Velké Ohradě.

Jana: Byla to vlastně taková "omluvenka" pro sousedy z baráku, aby věděli, že dvakrát týdně při našich zkouškách netrpí zbytečně. Aby nás taky jednou viděli a ne jen slyšeli přes stěny. Musím s uznáním konstatovat, že jsou velmi tolerantní. Někteří také na koncert přišli.

Se sousedy se tedy snesete, jak snášíte Velkou Ohradu jako sídliště?

Jana: Hodně lidí sídlištěm pohrdá a určitě k tomu mají své důvody, ať už parkování, přemnožení psů nebo nepořádek, ale já, když nic jiného, tak aspoň jednu výhodu mu musím přiznat. Jako muzikanti jsme dost nepraktické bytosti, a proto se mi líbí, že se nemusím starat o topení, teplou vodu, spravovat bojler, chodit pro uhlí a podobné věci. Já jsem hrozně šťastná, že to je v tom paneláku zařízené nějak samo. Navíc nám nedávno s propagací pomohl i Kajínek. Teď, když se nás lidé ptají, kde je ta Velká Ohrada, tak už se nám to mnohem lépe vysvětluje.

Roman: Mně se líbí možnost relaxace všude okolo. Okolí už máme proježděné na kolech a zvlášť okolní hospůdky v Ořechu nebo v Řeporyjích. Můžeme vysadit ze světa plného muziky a spousty lidí, stačí procházka do Prokopáku. Potvrzuje se mi, že muzikant nemůže žít v centru, většina se jich stěhuje za Prahu. Když jsem dostal před 9 lety byt, mohl jsem si vybrat mezi Velkou Ohradou a Černým Mostem. Neváhal jsem.

Jana: Velká Ohrada vlastně je v Praze i za Prahou, úžasné je, že odtud může být člověk za 20 minut v centru. Nebo když se mu zachce, tak si jít lehnout na mez pod bez.

Z mnoha rozhovorů pro média už máte jistě nacvičenou odpověď na otázku, co je to ten "nový emocjonální šanzón", který hrajete a zpíváte...

Jana: Je to takový žert a také z nouze ctnost. V začátcích se nás v různých kulturních zařízeních ptali, co že to vlastně hrajeme, aby věděli, co napsat na plakáty a do programu. Jenže ten náš styl je takový nejednoznačný. Není to blues, i když tam trochu blues je, není to folk, není to pop, není to rock, šanson ani jazz, od všeho jen kousek. Lámali jsme si nad tím hlavu, až nám moje tehdejší učitelka zpěvu řekla, že asi nejblíže to má k tomu šansonu. Tradiční francouzský šanson to však není a český od paní Hegerové taky ne. Tak jsme si vymysleli svůj vlastní.

Roman: Možná máme trochu blíž k současnému šansonu, jaký dělá třeba Nick Cave. Novináři o nás poslední dobou píší jako o "alternativním šansonu", což je asi ještě přesnější.

Jana: Ale už to není taková legrace ...

Zdá se, že Hana Hegerová má konkurenci v podobě zpěvačky Jany Husákové, která si říká Ta Jana a jež si píše své písně až na výjimky sama... Tato sestava vyzrávala tři roky. Když se objevila na Portě, vyčnívala tam jako piano na pasece, nejen kvůli stylu, v němž nemá místo kytara. (MF Dnes, prosinec 1999)

Jak mohla ne-folková kapela sbírat ocenění na takovém festivalu jako je Porta?

Jana: To jsou ty těžké začátky. Nikdo vás nezná a vy moc chcete hrát. No a protože jsme se s Romanem seznámili jako folkaři v kapele Corpus Delicti, Přemek hrál ve folko-trampské Sekvoji a Vendelín měl taky předtím folkovou kapelu, tak jsme zkoušeli nejdříve prorazit tam, kde jsme to znali a kde jsme měli kontakty.

Roman: Já měl hodně kontaktů i na rockovou scénu, která se mi zdá k netradičním kapelám tolerantnější než folk, ale viděl jsem, že tam ten náš styl nesedí. I na folkových akcích jsme dostávali ceny hlavně od kritiků a od porot "za přínos vývoji žánru". Poprvé na Portě 1997 to bylo skvělé. Mezi těmi kytarami a uhlazenými vokály jsme působili jako zjevení, takové milé zpestření. Další rok jsme taky získali cenu, ale už nás někteří ortodoxní kotlíkáři "těžko vydejchávali". Křičeli na nás, ať se vrátíme na Karlův most a podobné legrácky ...

Od té doby si budujete vlastní žánr?

Jana: Hledali jsme si své místo a trpělivě vyšlapávali cestičku, někdy pravda metodou pokus-omyl. Pak už jsme byli celkem známí a našlo si nás publikum, které naše hudba oslovovala. Zvykli si na nás pořadatelé i recenzenti a dnes si můžeme taky trochu vybírat.

Před čtyřmi lety jste v rozhovoru pro STOP hledali vydavatele svého prvního CD. Našli?

Jana: Našli. Oldřicha Šímu a jeho vydavatelství Black Point. Je to takový náš "undergroundový skřítek", naprosto kouzelný člověk, velmi rozhodný, takže máme jistotu, že když nás vzal do své stáje, tak dobře ví, co dělá. V roce 1999 jsme křtili naše první album "Od půlnoci do tří" a na příští rok chystáme další. Mělo by se jmenovat "Do půl těla".

Roman: Jako spousta kapel jsme samozřejmě nejdřív marně obcházeli různé velké firmy s demosnímky, bylo jich asi dvacet. Někde jsme se "nehodili do dramaturgického plánu", další ani neodepsali. Nakonec jsme si za vlastní najali studio, natočili skoro hotové CD, jak je dnes u začínajících skupin běžné, a usoudili, že jsou dvě vydavatelství, která jsou schopná "skousnout" naši muziku - brněnské Indies a zmíněný pražský Black Point. Ten byl nakonec pružnější, líbili jsme se a oni do toho šli.

Je to "špatným" datem nebo místem narození Té Jany, že zatímco francouzští šansoniéři jezdili a jezdí limuzínami, ona - pokud u nastoupeného směru vydrží - bude pravděpodobně nadosmrti chodit pěšky? (Reflex, únor 2000)

Jaké máte další ambice? Usilujete o širší publikum a věhlasnější vydavatelství nebo vám stačí alternativní "škatulka"?

Jana: Nejspíš něco mezi tím, ale to je dost těžké, speciálně v Čechách. Chceme hrát kvalitní muziku a neuzavírat se přitom do ghetta alternativních nebo undergroundových kapel. Podle mě už to není potřeba. Zároveň vím, že popová kapela z nás nikdy nebude, už proto, že o to nestojíme.

Roman: Nejdřív jsme byli přesvědčeni, že jsme typicky klubová kapela. Do menších klubů, kde je piáno a tak 50 - 100 míst. Po několika festivalech, jako třeba v Boskovicích, kde už jsou tisíce lidí, jsme zjistili, že dokážeme oslovit i ve větším prostoru. Ale to bylo zase dáno tím, že tam přijeli lidé naladění na to, že si poslechnou své oblíbence, třeba Psí vojáky, Ivu Bittovou atd., a k tomu chtějí poznat něco nového, zajímavého.

Tam jsme měli opravdu úžasný koncert.

Jana: Já si myslím, že stále zůstaneme menšinovou kapelou, menšinovým žánrem. Pořád totiž hledáme posluchače, který přemýšlí. Který chce u té muziky vnímat, co se tam zpívá a přemýšlet nad tím. A to není hudba, která by se dala poslouchat z rádia u vaření. Vidím to i tak, že hrajeme za lidi, kteří se bojí něco nahlas říct a mají nás za něco jako své mluvčí. Často se nám stane, že za námi po koncertě přijde posluchač a říká, že jsme mu pomohli odhalit něco, co si sám bál přiznat. Že s námi něco intenzivního prožil a vnitřně se uklidnil. Skoro si někdy připadáme jako pojízdní terapeuti. Je to odpovědnost, které se někdy až bojím. Říkám si, jestli už moc nemanipulujeme.

Až na výjimky jste autorkou všech textů i hudby pro kapelu. Kde se to ve vás vzalo?

Jana: Asi v pětadvaceti jsem měla strašnou depku, ale opravdu strašnou. Byl to bolavý proces, ale vzpomněla jsem si, že když mi bylo sedmnáct a byla jsem vždycky do někoho nešťastně zamilovaná, tak jsem se z toho vypsala. Tak jsem se zase začala vypisovat a najednou mě to začalo bavit. Začalo se to dokonce i rýmovat, a tak jsem si řekla, že by z toho mohly být docela dobrý písničky. Možná trochu drsnější, ale já zase nemám ráda to, co hrají komerční rádia. Zavání tam jedno klišé za druhým, to hned vypínám. Jako malá jsem chtěla být učitelkou, zvěrolékařkou, baletkou, herečkou i zpěvačkou. Nakonec se mi to poslední oklikou splnilo. I maminka mi tehdy říkala, ať jsem zpěvačkou, že ty se mají hrozně dobře a mají spoustu peněz.

To, co se před námi odehrává, je možná postmoderní šanson: skleník ženské duše je tu nasvícen s jakýmsi nadhledem a zřetelnou ironií. (Lidové Noviny, říjen 2001)

Potvrdilo se to ?

Jana: Zatím moc ne, ono totiž záleží jak která zpěvačka. Hlavní zaměstnání mám pořád v grafickém studiu, což se nakonec kapele taky hodí. Dělám pro nás po nocích plakáty, booklety, vstupenky.... Výtvarně je navrhuje Roman, já je případně dokresluji.

Roman: Já se hudbou sice živím, ale v jiném žánru. Dělám takové videopárty z písniček 80. a 90.let o pátcích a sobotách v Lucerna Music Baru nebo ve Futuru. Pouštím tam klipy s "hudbou mého mládí". Při tom se stačím dostatečně "vymlátit" a na koncertech s Janou jsem pak velmi hodný, citlivý a soustředěný bubeník ...

Máte za sebou první pětiletku. Kolik jich ještě bude?

Roman: Naše hudba není žádná módní záležitost na pár sezón, takže se dá hrát dokud udržíme nástroje v ruce. Naopak, čím je ta muzika starší, tím by mohla být lepší.

Jana: Dokud nás to všechny baví a nacházíme v tom radost, tak nepřemýšlíme nad tím, jak dlouho vydržíme. Čas ukáže.

Jana Husáková

Nar. 19. 11. 1968 v Kolíně, kde vystudovala i gymnázium. Na vyšší odborné škole vystudovala také obor asistentka hygienické služby, ale této profesi se nikdy nevěnovala. Pracuje jako grafička pro reklamní agenturu, mezi její práce patří například tiskové materiály Mazdy. Před založením vlastní kapely působila ve skupině Corpus Delicti, vystupovala sólově v Semaforu nebo hostovala na koncertech Pepy Nose a skupiny Mrakoplaš.

Je šťastně rozvedená. "To jsme v kapele skoro všichni," směje se. Má ráda kolo, plavání a chtěla by mít víc času na výtvarnou činnost. Čas však dělí hlavně mezi práci, kapelu a kocoura s královským jménem Filip Mourovatý.

Roman Pluhař

Nar. 3.3.1962 v Praze. Vyučil se typografem. "Dnes už je to muzeální obor, to co dělá Jana na počítači, jsem se já učil ručně," říká. Pracoval jako noční pochůzkář na všech trasách pražského metra. Je rozvedený a má patnáctiletého syna. Věnuje se kreslení a je tvůrcem grafické image skupiny. "Já jsem taky přitáhl Janu na Velkou Ohradu," dodává. V Prusíkově ulici žije od roku 1992.

Ta Jana z Velké Ohrady

Skupina vznikla v roce 1996 pod názvem, jehož první polovinu krátce předtím jako přezdívku "přišil" její zpěvačce písničkář Pepa Nos. Zpěvačku, textařku a skladatelku Janu Husákovou doprovází klavírista a klávesista Vendelín Tůma, kontrabasista Přemysl Vágner a bubeník Roman Pluhař. V současnosti je skupina k vidění a slyšení vždy druhý čtvrtek v měsíci v Blues sklepu v Liliové ulici, hraje též v mnoha klubech po celé republice. Debutové album "Od půlnoci do tří" vydali v roce 1999, chystá se další. Ukázky hudby si můžete poslechnout také na webových stránkách skupiny: www.tajana.artdrive.cz