O tom, že tvář Prahy 13 se neustále mění a měnit bude, není pochyb. O rozhovor jsme požádali Doc. Ing. arch. Iva Obersteina, Csc, který ve svých projektech její podobu tvořil a napsal tak první řádky novodobé historie naší městské části.

Pane docente, byla Vaším snem vždy jen architektura nebo jste měl o svém povolání i jiné představy?

Narodil jsem se v roce 1935 a dětství jsem prožil v Letňanech. Tam byly dvě továrny na výrobu letadel, takže jsem svou budoucnost viděl v roli leteckého konstruktéra.

Protože jsem ale zároveň rád maloval, mohl jsem se klidně ocitnout také v akademii výtvarných umění. Toto dilema za mě před koncem středoškolského studia vyřešila moje paní profesorka, která mi doporučila studium architektury. Musím se přiznat, že jsem v té době vlastně vůbec nevěděl, co to architektura je. Vypůjčenou knihu, která se jmenovala Tvorba životního slohu, jsem přečetl za dva dny a výsledek byl ten, že jsem zapomněl na leteckého konstruktéra i malování a podal jsem si přihlášku na fakultu architektury. Studium jsem dokončil v roce 1959 a díky umístěnce jsem se dostal na dva roky do Karlových Varů.

Netoužil jste po práci v Praze?

Jak by ne. Chtěl jsem být architekt - urbanista a Praha pro mě v té době byla největší urbanistický problém. Proto jsem vzal některé své práce a zašel za panem profesorem Jiřím Voženílkem, který byl v té době hlavní architekt Prahy. Tato návštěva změnila můj život a již ve svých třiceti letech jsem měl možnost pracovat na územních plánech Prahy.

Účastnil jste se také celé řady soutěží.

Ty první pro mě znamenaly především sbírání zkušeností. Výrazný zlom nastal asi po pěti letech víceméně neúspěšného soutěžení, v památném roce 1968. Uprostřed léta jsem se dověděl, že jsem zvítězil v celostátní urbanistické soutěži na koncepci Jihozápadního Města v Praze. Když jsem však v srpnu přebíral v kanceláři tehdejšího Českého fondu výtvarných umění 1. cenu, viděl jsem z okna na Národní třídě ruské tanky, slyšel jsem dunění motorů a skřípot pásů drtících dlažbu ... Bylo mi 33 let, měl jsem rodinu, čekali jsme druhé dítě, na dosah jsem měl jako urbanista možnost ovlivnit vývoj krásného jihozápadního okraje Prahy a být při projektech nových čtvrtí naší metropole. V době normalizace, po okupaci naší republiky "spřátelenými" armádami, byly podmínky pro přetavení krásných představ o nových čtvrtích do konkrétních projektů pro mne i pro malý tvůrčí tým, který se mi pro začátek prací na podrobném územním plánu Jihozápadního města podařilo vytvořit, čím dál obtížnější. Ale náš tým, který se postupně rozrůstal, byl velice ctižádostivý. Nechtěli jsme se jen tak vzdát. Naučili jsme se "vytrucovávat si" na tehdejších "potentátech" takové "obyčejné" věci, jako jsou dobrá městská hromadná doprava, velký městský park navazující na krásný přírodní okraj Prokopského údolí. Chtěli jsme, aby se zde budoucím obyvatelům dobře žilo a aby věděli, že bydlí na té nejlepší adrese. Kreslili jsme, rýsovali, koordinovali postup výstavby, koncepty jsme ověřovali na modelech...

Model Jihozápadního města byl k vidění i v daleké cizině.

Pro lepší představení našeho návrhu jsme téměř "na koleně" zhotovili velký model (360 x 180 centimetrů), vyřezávali z lipového dřeva domečky, komunikace, most metra... Všechno bylo naprosto přesné. Hotový model sloužil při projednávání koncepce a musím přiznat, že při pohledu na něj všichni žasli. Když byla světová výstava v kanadském Montrealu, tak byl dokonce poslán na prezentaci v československé expozici. Potom byl nějakou dobu vystaven v Městském muzeu na Florenci. Kde jeho cesta skončila, nevím. Snad se někdy někde objeví.

Jaký byl začátek a samotný průběh výstavby?

V první řadě musí být jasné, jakým směrem se výstavba povede a jakým souborem se začne. To ostatně bylo také součástí mé soutěžní práce. Později jsme ideje postupu výstavby konkretizovali v takzvaném generelu organizace výstavby a poté v projektech organizace výstavby jednotlivých čtvrtí. Musíme si uvědomit, že území určené pro výstavbu Jihozápadního Města bylo poslední velkou rezervou nových obytných čtvrtí, které mohly navázat na městskou strukturu Prahy. Navíc zhruba padesát procent území nebyla tehdy ještě Praha, ale okres Praha - západ. Byla celá řada nedořešených věcí a problémů bylo dost a dost. Nebyly přístupové cesty, energie ..... Všechno se muselo vést od západu, protože z Prahy to nebylo možné. Pamětníci vědí, jak tehdy vypadaly Radlice. Jedna úzká silnice s kolejemi pro tramvaje. To zkrátka nešlo. Nicméně problémy se postupně řešily. V roce 1976 byla výstavba oficiálně zahájena a po dokončení inženýrských sítí se konečně začalo stavět. Prvním obytným souborem Jihozápadního Města byly Stodůlky, kam se první obyvatelé stěhovali v roce 1982, následovaly Lužiny, pak se měla stavět Velká Ohrada (tu náš ateliér neprojektoval), mezitím metro a všechny přivaděče z Prahy a Nové Butovice. Hovořím-li o metru, mám ještě v živé paměti neustálé dohady o zmenšování počtu stanic. Paradoxně nám pomohla "naftová krize". Spočítali jsme, že díky delším trasám autobusových linek by se spotřebovalo zhruba o sto tisíc litrů nafty ročně více, takže se nakonec přece jen podařilo původní variantu počtu stanic prosadit. Co se ale nepodařilo, bylo zachování navrženého počtu podlaží v domech na Lužinách. Ty jsou proti plánu o tři podlaží vyšší.

Měl jste v průběhu výstavby Jihozápadního Města někdy pocit, že "něco" mělo být jinak?

Především to souviselo s již zmíněnou výškou zástavby a z toho vyplývající hustotou obyvatel. Panelový osmipodlažní dům má určité dimenze vstupních partií, schodišť, výtahu. Když se jen tak zvedne o tři patra a přitom se u vstupu nic neudělá ...? Víte, ta doba se k struktuře nově vznikajícího města chovala nepříznivě. A jak už jsem říkal, nešlo s tím téměř nic udělat. Mám fotografie bytových jader stojících na dešti, protože dům ještě nebyl v takovém stavu, aby se tam mohla zasunout, oken složených v bahně, protože objekt ještě nestál,ale okna už přišla .... To mě bolelo celou dobu, protože jsem si říkal, že tím bude celý výsledek poznamenaný. Fakt je, že vlastní konstrukce domů je solidní. Říkalo se, že panelové domy mají životnost zhruba padesát let. Tvůrce použité, tehdy nejnovější konstrukční soustavy VVÚ - ETA, Ing. arch. Václav Havránek jim dával životnost výrazně delší. Co mě mrzí dnes, jsou nedokončené projekty, které stály hodně energie a finančních prostředků. Mám na mysli například nedostavěné objekty: objekt Luka C, kde měl být univerzální sál, kinokavárna ... nebo obchodní dům -"stříšky" v Nových Butovicích.

Co se nepodařilo prosadit?

Bylo toho jistě více, ale zmíním to, co částečně vyřešila až současná doba. Při práci na projektech jsme velice toužili po tom, aby ve spodní části některých domů byly obchody. To z konstrukčních důvodů tehdy absolutně nešlo. V přízemí musely být kočárkárny, i když mnohdy sloužily spíše jako skladiště.

A vidíte, dnes je jich celá řada využívána jinak - jako malé obchůdky. Škoda jen, že některé se rychle rodí, ale ještě rychleji zanikají. Dále to byl vnější i vnitřní vzhled domů a kvalita materiálu ..Žádný architekt nechce, aby se domy nebo byty podobaly jeden druhému jako vejce vejci. Ono se i tehdy všechno točilo kolem peněz, navíc ale chyběla pestrost nabídky, kvalita byla nevalná, když jsme navrhli nějaké vylepšení, hned někdo vyčíslil zvýšení nákladů a bylo po radosti. Nebylo to jednoduché. Neumíte si představit, jakou práci dalo vyprojektování a hlavně následná výroba trojúhelníkových panelů, které se používaly při stavbě rondelů v Lužinách nebo zajištění probarvených panelů. Jen o tom by mohla být napsána celá kniha. Nové změny nastaly v současné době a nemohu říci, že by mohly být chybou. Některé pozemky se vrátily soukromým majitelům, takže na nich bylo postaveno něco jiného, než jsme původně navrhovali. Například nebyl postaven ani sportovní stadion. Projekt počítal s tím, že v místě, kde měl být postaven, bude rovina vzniklá navezením zhruba sta tisíce kubíků zeminy ze staveb. Skutečnost byla ale výrazně jiná. Těch kubíků se tam postupem času navezlo ze všech možných míst Prahy milion. A "halda" byla na světě. Řidiči absolutně nevyužívali místo, které bylo k tomuto účelu určené, protože bylo za Prahou a oni "šetřili naftu". Nepomohla ani závora ani hlídač.

Co se naopak podařilo?

Velice oceňuji, že se vedení radnice Prahy 13 podařilo realizovat Centrální park, jako jeden ze základních koncepčních prvků urbanistického návrhu Jihozápadního města.

Jak se Vám líbí nové objekty, které zde vyrůstají jako houby po dešti?

Dnes je práce architektů trochu jiná, než tomu bylo dříve. Mají, jak se říká, volné ruce a na výsledku je to znát. Všechno je dnes barevnější, používají se nejen nové technologie, ale i materiály. Doufám, že se lidem bude na třináctce opravdu dobře bydlet. Teď si vzpomínám na jeden inzerát, který jsem viděl vylepený ještě v době, kdy se Nové Butovice dostavovaly. Bylo tam: Vyměním 3 + 1 na Jižním Městě za stejný zde. Pod tímto textem bylo velkým písmem připsáno: NEVYMĚNÍŠ!