ŽIJÍ MEZI NÁMI

Třiasedmdesátiletý klarinetista, kapelník a skladatel Ferdinand Havlík je živoucí legendou české muziky, především swingu, jazzu a populární hudby 60. a 70. let. Jeho životní dráha je neodmyslitelně spjata s divadlem Semafor, které se v české kultuře stalo pojmem a hojně napodobovaným fenoménem. Originální Havlík je však vedle osobností Suchého, Šlitra a dalších jen jeden. Člověka, který se tak významně podílel na mimořádném úspěchu mnoha představení, na něž lidé svého času přespávali ve frontách, bychom asi současnou terminologií nazvali "hvězdou šoubyznysu". Dnes bydlí s rodinou v Nových Butovicích a "šoubyznys" si zase až tak nepouští k tělu. "Leckdy je z rádia slyšet jen hudební odpad," posteskl si.

Co a odkud vaši rodinu přiválo do Prahy 13 ?

Bylo to za poněkud nešťastných životních okolností. Osmnáct let jsme v Hradešínské na Vinohradech bydleli ve státním bytě, který jsme získali výměnou za předchozí družstevní byt a doplatek tehdejšímu nájemníkovi. Jeho rodině tu vilu, ve které ten byt byl, kdysi zabavili komunisté. Po revoluci dům restituoval a rovnou nám poslal soudní obsílku. Chtěl nás vyhodit z bytu úplně bez náhrady! Kdyby měl trochu slušnosti a přišel se nejdřív dohodnout, tak jsme se určitě nějak dohodli, protože jsem chápal, že byl minulým režimem okraden. Na druhou stranu on mohl uznat, že já jsem z Aurory nestřílel, jak se říká. Takhle trvaly soudní tahanice tři roky.

Jak to dopadlo?

Když poznal, že tím násilným a neslušným způsobem u soudu neuspěje, tak teprve přišel s mimosoudním vyrovnáním. Přistoupili jsme na něj, protože už jsme tu nejistotu a neustálé nervování odnášeli i zdravotně. Já byl po infarktu, dcera se z toho léčí dodnes, souseda dokonce ranila mrtvice a později zemřel. No, dostali jsme nějaké peníze, za které jsme si pořídili byt v Nových Butovicích. Celkově jsme na tom dost tratili. Bydlíme tu teď už přes čtyři roky, líbilo se nám, že je tu klid, zdravý vzduch a blízko do přírody. Líbí se nám i skvělé spojení do centra a to, že tu domy už nevypadají jako ty staré ošklivé paneláky. Jen nás poslední dobou trochu znepokojuje, jak se kolem pořád staví, přibývá hluk i ze sílící dopravy, ale to je asi takový příznak dnešní doby.

Jak vzpomínáte na léta strávená v Semaforu?

Musím přiznat, že s velikou nostalgií a strašně rád. Přeci jen to bylo čtyřicet let. Začalo to vlastně náhodou, když jsem hrával v Parku kultury, v tak- zvané "Juldě Fuldě", s orchestrem Jiřího Procházky a zaranžoval jsem tehdy Suchého písničku "Blues pro tebe". Vůbec jsme se neznali, ale pak mě Jirka Suchý potkal někde v Nuslích a strašně mi děkoval, že se mu to aranžmá moc líbilo. Viděli jsme se ještě několikrát, když připravoval se Šlitrem a Horníčkem hudební večery v Redutě a přizvali k tomu tu naši kapelu. Dost mě to tenkrát chytlo, byly to chytré písničky, které se textem vymykaly ostatní produkci tehdejší populární hudby nebo záplavě banálních šlágrů, které jsme také občas hráli v taneční kapele. No a pak už to byl jen skok do Semaforu. Jirka mi řekl, že zakládá nové divadlo (to byl takový jeho koníček, on byl slavný zakladač divadel) a jestli bychom tam s kapelou nechtěli hrát. Tak jsme na podzim v devětapadesátém začali premiérou Člověka z půdy.

O deset let později postihla divadlo velká ztráta ...

Po smrti Jiřího Šlitra mě Suchý překvapil nabídkou, abych s ním pokračoval já, že už divadlo znám, on zná mě a jak se říká "jsme stejné krevní skupiny S". Nedávno jsem spočítal, že jsme pak spolu napsali víc písniček a her, než on se Šlitrem. Naposledy Víkend s Krausovou, ta se ještě hraje.

Důchodu si asi neužíváte jen lenošením. Kde Vás dnes mohou lidé vidět a slyšet?

Osmým rokem hrajeme s mou kapelou Swing Band v dejvickém hotelu Praha. Pravidelně každou první středu v měsíci tam pořádáme Jazz klub, druhou a poslední středu zase pořady, kde hrajeme k tanci i poslechu a kam si zvu různé další kapely a zpěváky jako hosty. Natáčel to rozhlas a teď od října Česká televize. Občas máme i nějaký výjezd mimo Prahu. Krmit holuby s důchodci se mi opravdu nechce. Ani se Semaforem jsem samozřejmě úplně neskončil, plánujeme teď, že bychom ještě připravili nějaké přestavení - takovou hudební jazzovou fantazii.

Co je Vám blízké z dnešní hudby?

Nevím, jestli je to už věkem, ale mám pocit, že jsme se co do kvality vrátili někam skoro do doby kamenné. Hrozně to pokleslo, o tom jsem přesvědčen. Když si vzpomenu, jaké se psaly písničky třeba i za války ... To je zajímavé, jak vždy, když je nějaký útlak nebo nesvoboda, jak se ti umělci vybudí a začnou produkovat takové písničky a skladby, které mají náboj, myšlenku a silně působí na lidi. Snad jsou v tom nějaké pudy nebo co... Podobné to bylo i v padesátých a šedesátých letech. To byl vrchol a později už to šlo pozvolna dolů. Dnešek s tím nemá cenu srovnávat, leckdy je z rádia slyšet jen hudební odpad. Abych však jen nehaněl a nevypadal jako staromilec, rád si poslechnu moderní hudbu napříč žánry, která má duši. Tu a tam zahlédnu i zaslechnu mladé muzikanty, kteří mi dodají naděje, že dobrá hudba přežije.

Ferdinand Havlík

Kapelník, skladatel, klarinetista a saxofonista. Narodil se 17. června 1928 v Brně, odkud se brzy s rodiči odstěhoval do Prahy, kde žije dodnes. Studoval Státní konzervatoř a působil v různých kapelách a orchestrech, než v roce 1959 zakotvil v divadle Semafor jako kapelník. Po smrti Jiřího Šlitra od roku 1970 přibral ještě roli "dvorního semaforského skladatele". Podílel se na desítkách her a stovkách písní divadla. Jedním z jeho nejúspěšnějších představení byla např. Kytice s šesti stovkami repríz. (Další hry: Čarodějky, Zuzana v lázni, Sladký život blázna Vincka a mnohé další) Mimo jiné je držitelem Ceny hl.m. Prahy nebo Ceny Jaroslava Ježka. Hudebně se podepsal nebo přímo hrál v desítkách filmů, muzikálů a televizních pořadů (s rež. Menzlem, Muchnou a dalšími, filmy např.: Slavnosti sněženek, Kdyby tisíc klarinetů, Matěji, proč tě holky nechtějí, Hon na kočku). Kromě hudby se věnoval filmu i jako kinoamatér. Během let se celkem 3x oženil. Má dvě dcery a syna. S manželkou Hanou žije od roku 1997 v Praze 13 - Nových Butovicích.