Replika středověkého městečka Tuležim v bývalé těžebně cihlářské hlíny zvané "Hliník" u Řeporyjí je už z velké části hotova. O skanzenu vzdáleném ani ne čtvrt hodiny procházkou od stanice metra Stodůlky psal vícekrát i STOP. Touto dobou již měl areál pro pobavení i poučení návštěvníků pulsovat "středověkým" děním, kulturními programy, starými řemesly či mumrajem filmových štábů. Místo toho příchozí většinou jen koukají skrze plot na opuštěná stavení připomínající vesnici nakaženou morem. Šíří se zprávy o tom, že Tuležim bude zbourána a na místo se vrátí černé skládky, které tam byly předtím. Roste zájem médií všeho druhu a radnici zaplavují dopisy, e-maily a telefonáty lidí, kteří volají: "Nebourejte nám, proboha, Tuležim!" Starosta, který celou dobu projektu fandí a lobuje za něj na všech stranách se s překvapením dozvídá zprávu šířenou šuškandou, že za všechno může snad on. Vzduchem létají pokuty za nepovolené stavby a štosy papírů týkajících se případu utěšeně rostou. Nejen lidé z Prahy 13 se pak zákonitě ptají: "Co se to tu vlastně děje !?"

Lapeni v síti

Tomu, kdo se do lejster a argumentů jednotlivých účastníků případu Tuležim ponoří hlouběji, začne při pohledu zvenčí vysvítat typický obrázek dnešní doby. Když si obyčejný smrtelník dá dohromady spletitost a nepřehlednost našeho právního systému, nedokonalé a nezřídka si protiřečící zákony umožňující různý výklad, přidá složitosti a nepřesnosti katastrů i územních plánů a to vše zarámuje neblahým dědictvím komunismu, už se tolik nediví, že jinak slušní a mírní lidé angažovaní v případu spolu válčí o něco, proti čemuž v principu nikdo nic nemá a všichni jsou naopak přesvědčeni o prospěšnosti a užitečnosti věci. Z pocitů někdy více někdy méně oprávněné ukřivděnosti, nepochopení a nedorozumění na obou hlavních stranách sporu byla spletena síť, do které se všichni zamotali a jen těžko hledají cestu ven. Teprve v posledních týdnech se rýsuje naděje, že unikátní projekt, který může být ozdobou Prahy bude vysvobozen z právní pasti, do které se sám vrhl. Nepředbíhejme však ...

Co bylo na počátku

Parta nadšenců pro "středověk", mezi nimi i historici, architekti či členové skupin historického šermu a starých řemesel, se rozhodla vybudovat co nejvěrnější repliku středověkého městečka jako místo pro své kulturní, zábavné i naučné aktivity, které nelze v plném rozsahu provozovat v památkově chráněných hradech, zámcích a skanzenech lidové architektury. Chtěli být ve svém a také se pokusit si svým koníčkem vydělat na nemalé náklady, které to obnáší a při troše štěstí mít snad i nějaký zisk, jak dnešní tvrdá tržní doba žádá k přežití. Za tímto účelem založili akciovou společnost Tuležim. Název společnosti i městečka si vypůjčili z pohádky Jana Drdy. Našli vhodné místo - zmíněný "Hliník" ležící na území Městské části Praha - Řeporyje, na pozemcích tehdy dle dostupných dokladů ve vlastnictví Městské části Praha 5 a soukromých vlastníků ze Stodůlek. Nápad se líbil nejen vlastníkům, kteří s Tuležim, a.s. uzavřeli smlouvy, ale i samosprávám Řeporyjí a sousední Prahy 13, jejichž občané budou asi nejčastějšími návštěvníky skanzenu. Všichni tedy podpořili projekt souhlasnými stanovisky a zdálo se, že už mu nic nestojí v cestě.

Plnou parou do maléru

Uzavřenými smlouvami se papírový kolotoč začal pozvolna roztáčet, ty správné otáčky však měly teprve přijít. Tuležim, a.s. uzavřela pro zajištění inženýrské přípravy stavby smlouvu o zastupování se Společností Západního města, a.s. (SZM), jejímž úkolem je koordinace investičního rozvoje území, na jehož okraji se "Hliník" nachází. Vzhledem k tomu, že nadšenci z Tuležimi nedisponovali odborníky zběhlými v těchto "papírovacích" záležitostech, to byl krok logický. Z pohledu SZM šlo také o vítanou příležitost, jak v lokalitě stabilizovat stávající přírodní podmínky a jejich ochranu. Později se ale ukázalo, že u tak specifické stavby a v tak specifické lokalitě (přírodně cenné území navíc se skrytou časovanou bombou nevyjasněných majetkoprávních vztahů) jde o nečekaně náročný úkol, se kterým se dosud nikdo nesetkal. Ohlášení stavby oplocení areálu bylo počátkem září 1999 ještě vyřízeno bez potíží a se všemi náležitostmi. Rozběhly se první přípravné práce v terénu, mimo jiné byly odklizeny černé skládky vzniklé v průběhu mnoha předchozích let. Hrubá chyba se stala až v okamžiku, kdy byla zahájena samotná stavba jednotlivých objektů skanzenu bez platného stavebního povolení.

... až se ucho utrhne

Autoři projektu se do práce pustili s nadšením sobě vlastním, dle svých slov ukolébáni ujišťováním SZM, že získat potřebná povolení nebude problém. Jenže vzápětí se ukázalo, že to problém je a ne jeden, nýbrž rovnou celá kupa. Ponechme nyní stranou, kdo přesně za co může a kdo situaci více podcenil. Podstatné je, že odpovědným stavebníkem je právě a jen a.s. Tuležim, jejíž zástupci si to naplno uvědomili až ve chvíli, kdy už nešlo couvnout, protože do svého projektu investovali příliš mnoho peněz, času i svých osudů. V červnu 2000, kdy byly hotovy dvě třetiny areálu a povolení stále nikde, se najednou před nimi tyčila hora potvrzení a stanovisek vyžadovaných zákony a úřady. Některé měli, další bylo potřeba získat "nejpozději ihned", neboť místně příslušnému stavebnímu úřadu (pro území Řeporyjí jím je Odbor výstavby ÚMČ Praha 13) docházela trpělivost a nemohl se již dále tvářit, že o černé stavbě ve svém rajónu "oficiálně neví", když se o Tuležimi čím dál víc mluvilo. Následovalo to, co podle zákona následovat muselo: orgán státního stavebního dohledu zjistil nepovolenou stavbu a stavební úřad zahájil 21.6.2000 řízení o jejím odstranění. Naštěstí pro Tuležim k němu však tytéž zákony vyšlapávají poměrně dlouhou cestu.

Kostlivci vylézají ze skříní

Počátkem července 2000 podal stavebník stavebnímu úřadu žádost o dodatečné povolení stavby, což je jediná zákonná možnost, jak se konečnému odstranění stavby vyhnout a obnáší prakticky totožný postup, který předchází řádnému povolení. Mezi množstvím potvrzení a náležitostí, které je třeba doložit, je například i souhlasné stanovisko Odboru životního prostředí Magistrátu hl.m. Prahy (OŽP MHMP). Tuležim sice disponovala dřívějším kladným vyjádřením Agentury ochrany přírody a krajiny, to se však mezitím s platností nového předpisu stalo nedostatečným a OŽP MHMP nyní podmínil vydání souhlasného stanoviska provedením ročního biologického hodnocení území. Tuležim jej tedy nechala za 150 000 Kč provést, ale jeho výsledky a následné kladné stanovisko OŽP MHMP s přesně vyjmenovanými podmínkami využití areálu bylo k dispozici až koncem podzimu 2000, zatímco řízení o odstranění stavby běželo nemilosrdně dál. Situací nikoliv nepodobných Pohádce o kohoutkovi a slepičce se však vyrojilo více.

Tak komu to tu vlastně patří ?!

Dalším problémem se stal vztah k pozemku, na kterém Tuležim stojí. V září 2000 přešla jeho část do správy Pozemkového fondu ČR. Stavebník se pokusil s fondem jednat o souhlasu s využitím pozemku, nedočkal se však žádné reakce. Naopak se vynořil jiný majetkoprávní "zášmodrchel". Vlastnické vztahy k pozemkům jsou evidovány v Katastru nemovitostí ČR (KN). V současné katastrální mapě však nejsou zakresleny vlastnické hranice pozemků, které byly za socialismu sloučeny do větších půdních celků, užívaných vesměs proti vůli skutečných vlastníků různými socialistickými organizacemi. Tyto hranice jsou zakresleny pouze v mapě bývalého pozemkového katastru (PK) a práva k jednotlivým sloučeným pozemkům jsou v dnešním KN evidována tzv. "zjednodušeným způsobem" podle starých parcelních čísel PK. U současné parcely půdního celku různých vlastníků, což je i případ Tuležimi, je pak v KN poznámka "parcela není zapsána na listu vlastnictví". Při zjišťování jednotlivých vlastníků musíte nejprve u Katastrálního úřadu objednat vyhotovení "identifikace parcel", tedy porovnání dnešní parcely KN se skupinou parcel PK včetně příslušných zákresů, které se vyhotovují ručně bez možnosti počítačového zpracování a proto to trvá podstatně déle než získání běžného výpisu z KN. Teprve pak lze žádat o výpisy z listů vlastnictví podle parcelních čísel PK. V katastru nemovitostí se však neevidují uplatněné a dosud nevyřízené restituční nároky. Proto je nutné z parcel PK v půdním celku vytipovat ty, které by mohly být předmětem restituce a zjistit zda byl nárok uplatněn. Navíc i po konečném zjištění vlastníků (včetně potencionálních) mohou nastat další komplikace (např. pokud některý z pozemků bývalého PK zasahuje do současné parcely KN pouze částí a je nutné jej k převodu vlastnických práv geometricky oddělit). Je zřejmé, že zajištění všech těchto úkonů není v silách běžného stavebníka a vyžaduje nejenom čas, ale i spoluúčast specialisty.

Gordický uzel

Tuležim sice tvrdí, že má podepsané smlouvy s vlastníky předmětného pozemku v době, kdy ještě byli zapsáni v katastru nemovitostí a celkem logicky argumentuje tím, že smluvní závazky vztahující se k pozemku přechází na nové vlastníky. Tomuto výkladu ovšem oponuje kromě dalších specialistů na problematiku katastrů i stanovisko Odboru správy obecního majetku ÚMČ Praha 13, které říká, že přinejmenším smlouva s Pra-hou 5 je neplatná, neboť v době jejího uzavření (rok 1999) nemohla být Praha 5 vedena jako vlastník celého velkého půdního celku (dle "nového" katastru nemovitostí). Mohla být zapsána možná jako vlastník či správce některé jeho části (rozlišené dle "starého" pozemkového katastru) a to ještě nikoliv jedné ze dvou částí, na kterých se skanzen nyní rozkládá. Jedna z nich totiž patří zmíněnému soukromému vlastníkovi a ta druhá přešla již v roce 1999 jako odúmrť na stát, pro který jej dočasně spravovala MČ Praha 13 a pak Pozemkový fond ČR, který se o osudu této části pozemku nyní dohaduje s Ministerstvem financí ... A řízení o odstranění stavby stále běží dál...

Pokuta

V září 2000 vyzval stavební úřad stavebníka, aby do 30.11. doplnil všechny náležitosti nutné k dodatečnému povolení stavby. Vzhledem k výše i níže popsaným okolnostem nejspíše obě strany tušily, že je to termín nereálný, ale Odbor výstavby ÚMČ Praha 13 neměl už příliš mnoho manévrovacího prostoru, ač z datování jeho vyjádření a rozhodnutí je patrná snaha Tuležimi přeci jen posečkat, jak jen je to možné. Nepomohly ani přímluvy starostů a dalších představitelů samospráv Prahy 13, Prahy 5 a Řeporyjí. Samospráva obcí a měst totiž nemá ve vztahu ke stavebním úřadům (odborům výstavby) jako orgánům státní správy ve smyslu stavebního zákona žádné pravomoci. A to přesto, že ve většině případů sídlí stavební úřady v budovách radnic a pracovníci jsou jejich zaměstnanci. Úředníci stavebního úřadu jsou povinni se věcně řídit uvedeným zákonem a vůli samosprávy reprezentované voleným starostou, radními a zastupiteli zohledňovat jen v jeho přesně vymezeném rámci .

V lednu 2001 zahájil stavební úřad na základě zjištění orgánu státního stavebního dohledu řízení o správním deliktu za nepovolenou stavbu a v únoru vydal rozhodnutí o odstranění stavby s tím, že stavebník má další možnost získat čas odvoláním k nadřízenému orgánu - Odboru výstavby Magistrátu hl.m.Prahy, což Tuležim, a.s. učinila. Současně jí byla vyměřena pokuta 500 000 Kč - v případě právnické osoby nejnižší možná sazba, pro středověké městečko by však znamenala téměř likvidační zásah.

Není vše ztraceno ...

Během několika letošních měsíců, kdy případ Tuležim zkoumal v odvolacím řízení Odbor výstavby MHMP nastal v mnoha ohledech příznivý posun. Zvýšená medializace problémů kolem případu sice způsobila vznik a šíření některých fám a zkreslených údajů, ale na druhé straně pomohla propagaci Tuležimi jako ojedinělého kulturního projektu a upozornila pracovníky nejrůznějších dotčených úřadů a institucí na jeho dříve nezohledněná specifika. Současně vyvinula další aktivitu i samospráva Prahy 13, která o Tuležim ve svém sousedství opravdu stojí a po mnoha jednáních na nejrůznějších úrovních tak přibyla další chybějící vyjádření. V jednání je ještě stále otázka souladu stavby s územním plánem, což je další nutná podmínka k dodatečnému povolení, i zde se však rýsuje řešení. Podle zdrojů z magistrátu je nejpravděpodobnější variantou dalšího vývoje, že na přelomu září a října (v době po uzávěrce, tisku a distribuci tohoto čísla) rozhodne Odbor výstavby MHMP o zrušení únorových verdiktů Odboru výstavby ÚMČ Praha 13 a vrátí celý případ k novému projednání, což bude za nové situace další šancí k dokončení procesu dodatečného povolení stavby.

... ale také je brzy slavit

Největším problémem se ještě stále může ukázat nevyjasněnost majetkoprávních vztahů k pozemku (pozemkům). Mimo jiné i proto, že jsou na tento problém vázány i další. Příkladem za všechny je problém přístupové cesty do areálu skanzenu, která již přes třicet let fyzicky existuje, "papírově" však nikoliv.

V každém případě bude pokračování kauzy Tuležim ještě tvrdým oříškem pro právníky a ostatní zúčastněné, kteří budou jistě zkoumat všechny cesty, jak nešťastně rozjetý projekt uvést do souladu s právem. Důležité je, že panuje shoda v tom, že jde o dobrou věc, která lokalitě dříve plné skládek a rejdů pochybných individuí vdechne život a současně napomůže (jak konstatoval jeden z posudků) ochraně biologicky cenného území. Věřme, že autoři projektu nebudou muset nakonec za vysokých nákladů městečko rozebrat a využít nabídky některé ze dvou obcí, které projevily zájem mít Tuležim u sebe. Podobné příležitosti, jak zpestřit kulturní a nakonec i turistickou atraktivitu Prahy 13 a jejího okolí originálními projekty, nepadají z nebe každý den. Bude-li muset být skanzen zbourán, přestože proti němu v principu nikdo nic nemá, prohrají tím všichni.

P.S.: O dalším vývoji vás budeme samozřejmě informovat.