Konce cest

 

Měla jsem ty procházky pustinou ráda byť nad stromy vykukovaly paneláky. Najednou se vše začalo měnit. Cesta se stala pod kopyty koní blátivou oranicí. Na stromech se objevily informace o infikovaných klíšťatech, vzteklých liškách a odměnách za nalezení zaběhlých pitbulů.
Nebyli mi sympatičtí ti ochránci přírody - teď jsem jim dávala za pravdu. Oáza klidu se měnila každým dnem. Opuštěnost místa začala lákat k odkládání nepotřebného. Tu ležel pytel (evidentně z restaurace) přetékající obaly od kávy, polévek a konzerv již dávno prošlých, zřejmě ale s gustem zkonzumovaných. Tam utracená koťata v igelitové tašce "na fest" zavázané. A byly i jiné skládky, skládky připomínající konce lidských cest.
Igelitka plná léků, které nestačily být využívány a které dávaly tušit diagnózu smrti. Ty ale našly jistě využití v partě, která se scházela o kus dále v torzu lomečku, teď už skládce, kde se trilobiti vracejí opět do hlubin. Tu svatební fotka, snad z předminulého století, panenka Marie ve zbytku zlaceného rámu, ošacení, dříve jistě sváteční (ještě teď páchnoucí naftalínem) a matrace. Chodila jsem kolem té připomínky konce člověka rok. Vše postupně mizelo, matrace vrůstala do kopřiv, pak do země. Teď už jen kousek rohu z ní zůstal a jako by šmolkově modře vzlínal nad zbytky sněhu kolem. Snad ta matrace nerozkvetla, pomyslela jsem si s úsměvem... Dusot koní mě vehnal do skládky. Nohou jsem odhrnula plesnivou tkaninu. Ta se rozpukla a z vnitřku se vyvalily nabobtnalé svazky tisícovek (dávno propadlých) s portrétem skladatele... Ze zadumání mě vyrušil, kde se vzal tu se vzal - skřivan.