nebo spíše kytarista. Tak by se dal s trochou nadsázky charakterizovat cíl, jehož dosažení věnuje své úsilí bývalý kytarista skupiny Taxmeni Pavel Soukup, který v současné době provozuje v naší městské části Kytarovou školu pro všechny. Položili jsme panu Soukupovi několik otázek.

Jak vlastně vaše škola vznikla?
Před pěti lety mě, tehdy ještě jako ředitele Kulturního centra Novodvorská, oslovili, zda bych nemohl zaskočit za onemocnělého učitele kytary, na něhož čekali žáci. Od té doby se datuje historie Kytarové školy, protože dětem se můj záskok strašně líbil. Hned jsme otevřeli první ročník, tehdy s pěti šesti žáky, a teď chceme zahájit již ročník šestý. Zájem o mou školu dokládá skutečnost, že jsme v loňském roce měli již 56 žáků.

V čem se vaše škola liší od jiných kursů hry na kytaru?
Víte, já se muzikou živím již téměř třicet let. Za tu dobu jsem prošel nejrůznějšími kapelami. Nejpodstatnější pro můj způsob výuky bylo však asi to, že v době, kdy jsem studoval na konzervatoři, se z Ameriky vrátil vynikající český muzikant Karel Velebný, který sebou přivezl spoustu výborných nápadů, jak při výuce dospět co nejrychleji ke kýženému cíli. Měl jsem to štěstí, že jsem se u něj mohl čtyři roky učit. Měl totiž tu schopnost skloubit při vyučování třeba úplného začátečníka a pokročilého žáka tak, že mohli hrát spolu. Ve své práci s žáky se tohoto postupu držím, a proto také tvrdím, že moje škola je pro všechny. Myslím si totiž, že lidí, kteří mají absolutní "hudební hluch", je stejně málo jako těch se sluchem absolutním, a tak je vlastně téměř každý schopen se naučit hrát na hudební nástroj. Žáci se v naší škole seznámí s hudbou a jejími zákonitostmi, takže jsou potom schopni rozumět tomu, co je napsáno ve zpěvníku, což ne každý dokáže. A to je pro mně snad to nejdůležitější.

Výuka ve vaší škole zahrnuje klasickou kytaru i řekněme doprovodnou?
Ještě předtím, než se rozdělíme na klasickou a doprovodnou kytaru, máme pouze kytaru. Dokonce jsem napsal i učebnici, ale když jsem se na text díval, řekl jsem si, že to nemohu učebnicí nazvat, a tak jsem své dílko pojmenoval Návod k použití, protože učebnice to už je nějaké směřování, kdežto mně šlo o to, aby se žáci seznámili s třemi zásadními zákony muziky - harmonií, melodií a rytmem. S tím vším se sice setkávají v rozhlase, na nahrávkách, koncertech, když se však potom někdy pokusí zahrát něco sami, nedokážou třeba udržet rytmus. Potřebují tedy někoho, kdo by jim poradil, co je v dané chvíli nejdůležitější a na co z té záplavy informací mají ještě čas. Takže já jsem ty základní informace shrnul na tři stránky, hutné stránky, jejichž zvládnutí zaručuje dobrý výsledek. Jen tak pro ilustraci: přišla za mnou paní těsně před důchodem, že jí celý život bylo líto, že lidé kolem ní hrají na kytaru a ona ne a že se chce učit. Začala tedy a poctivě chodila do hodin. Asi po čtyřech nebo šesti měsících mi přišla oznámit, že končí, protože už si dokáže písničky, které má ráda, sama zahrát a že tedy je spokojená.

Kytara je neodmyslitelně spojená se zpěvem. Pamatujete při výuce i na tuto skutečnost?
Samozřejmě. V tom je právě doprovodná složka jednodušší a pro probuzení zájmu o hru i výhodnější. Žáci se mnohem snáze naučí několik nejběžnějších akordů než stupnice nutné pro sólovou hru. Je to také zábavnější, protože jsou velmi brzo schopni si hrát písničky, které mají rádi.

A poslední otázka: Kde vás zájemci najdou?
Vyučujeme ve Stodůlkách v Kuncově 2573 v areálu hřiště. Zápis do dalšího ročníku bude zahájen v září. Bližší informace pak budou k dispozici na letáčcích a plakátech.

Děkujeme za rozhovor.