ŽIJÍ MEZI NÁMI

Máte doma ankolyzující spongilitidu?
Již léta vám představujeme zajímavé lidi, kteří jsou našimi sousedy. Známých i nenápadných tváří se již na stránkách STOPu objevily desítky. Tentokrát jsme se vypravili do Běhounkovy ulice, do paneláku, jakých jsou v Praze 13 tucty. Až pod střechou tam přebývá JUDr. Lubomír Voleník - prezident Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). A pokud jste na úvodní otázku odpověděli záporně, ničeho nelitujte, oblíbené české přísloví "Co je doma, to se počítá" zde neplatí, zejména pokud vám nejezdí výtah. Za cizími slovy se skrývá odborný název Bechtěrevovy nemoci. Lubomíra Voleníka provází už od mládí. V jeho případě se však zákeřná choroba přepočítala. Prezident z Butovic se totiž jen tak nedá ...

Bechtěrevova nemoc je vážné revmatické onemocnění páteře. Projevuje se postupným omezováním pohyblivosti (tuhnutím páteře) a často mívá i "vedlejší účinky" zasahující jiné části těla (např. oční duhovku). Jde o nemoc nevyléčitelnou a pověstnou stále sílícími bolestmi, které lze léky jen tlumit. Pro Lubomíra Voleníka byla ve válce s "Bechtěrevem" rozhodující bitva na poli psychiky. Předloni v rozhovoru pro MF Dnes řekl: "Bolest dokáže zostřit vnímání světa. Dokud mi nic nebylo, připadalo mi samozřejmé, že dýchám, chodím, pracuji. Teď už ale nic za banalitu nepovažuji. Jsem rád, když na jaře zase vykvetou kytky, jsem šťastný, že dokážu sám udělat pár kroků a mohu si tedy vyjít ven... Mám radost z obrazů, z muziky, z každé hezké věci, kterou vidím, a že jich je, jen si jich všimnout. Někdy si dokonce říkám, že kdyby mě tohle trápení nepotkalo, žil bych zřejmě mnohem fádnější život. Naučilo mě to ale prát se a neustupovat. A to se mi teď docela hodí."

Bechtěrevova nemoc se poprvé ozvala, když vám bylo šestnáct. Je nějaký recept, jak s ní bojovat, který by se dal poradit i jiným?

Na to asi žádný recept neexistuje. U mě je to spíš tou mojí náturou průšviháře, odmalička jsem byl tak trochu rváč a nenechal jsem si jen tak od někoho nafackovat. Ze školy jsem nosil pomalu víc poznámek než známek, ale zase mě to naučilo se o sebe postarat. Když přišla ta nemoc, nepřepadla mě žádná sebelítost, spíš mě to naštvalo a měl jsem dopal pomalu na celý svět. Pak jsem si uvědomil, že to není ta správná cesta a že je lepší dělat něco sám se sebou. Lidský život je vlastně neustálý souboj se sebou samým.

Takže jste rváč se životem?

On se spíš rve život se mnou a pěkně mi obrazně řečeno "dává přes držku". Já se jen snažím občas nějaký ten direkt odrazit a nedát se snadno. Ono to martýrium začíná, už když se člověk narodí a spíš je otázkou, kdy a jak ty rány přijdou a nakolik jsou zjevné. Vy teď sedíte tady naproti mně a vypadáte relativně spokojeně, ale třeba máte daleko větší trápení než mám já. Na mě to je pouze vidět, na vás ne.

Já se sice nemůžu hýbat tak, jak bych chtěl, ale uvědomil jsem si, že existují v životě mnohem podstatnější věci. Třeba vztahy mezi řadou lidí a mnou, které nezničilo to, že jsem začal být najednou fyzicky odlišný. Vztahy mezi lidmi jsou neuchopitelné a přesto cennější než všechny nemovitosti, prachy nebo auťáky.

To ale mnoha lidem nedojde za celý život. Vám to připomněla ta první rána "přes držku" ?

To byl dlouhý proces. Na začátku to byl ten vztek, kdy vidíte rudě, ale postupně mi začalo docházet, že ta negativa s sebou nesou i určité výhody. Ne v tom, že by přede mnou někdo zametal cestičku, jako spíš v tom, že nemám čas spěchat jako ti ostatní. Víc si všímám věcí okolo sebe, detailů, podrobností. Je to úplně jiný úhel pohledu a také jiné měřítko hodnot.

Na té cestě vám musela asi hodně pomoci rodina.

Nebylo pro mě lehké, když jsem viděl, že žena musí převzít řadu rolí, které bych měl správně dělat já. Nemohl jsem také třeba s dětmi lítat venku, když byly malé. Nijak se to neodráželo na vztahu a chování manželky nebo dětí ke mně, ale já měl nepříjemný pocit bezradnosti, protože si myslím, že chlap má mít určité místo v rodině. Říká se, že si my muži nevybíráme ženy, ale ony si vybírají nás. Mě si, zaplaťpánbůh, vybrala ta správná.

Na lednovém galavečeru STOPu jste vystoupil se starostou v hudebním čísle. Jaký máte vztah k hudbě?

Hraji rád, ale už jen sporadicky. V lednu mě vyhecoval Petr Bratský, abychom spolu udělali na jevišti nějakou show, tak jsem vzal kytaru a šli jsme na to. Jsem vlastně samouk, první kytaru jsem vyhandloval za známky a jako kluk odkoukával od starších. Pak jsem ji musel vrátit, protože mi táta zakázal "kšeftovat", ale mohl jsem si půjčovat jinou od kamaráda a naučil se docela obstojně hrát. A pak ještě na basu, na klavír, na flétnu. Hrával jsem i v různých kapelách, to víte, sladká 60. léta!

A co další koníčky?

Kromě hudby je to ještě "kumšt". Umění všeho druhu, ale hlavně obrazy. Chtěl jsem jít kdysi studovat i uměleckoprůmyslovou školu, ale tatínek mi vysvětlil, že bych měl dělat "něco pořádného". Tak jsem vystudoval práva, ale mám řadu kamarádů mezi nejlepšími českými kumštýři. Umění považuji za jakýsi akumulátor všeho pozitivního, co v lidech je. Při své práci se spíše setkávám s různými nešvary a horšími stránkami lidské duše, umění mi pomáhá načerpat nové síly. Doma mám různá díla a dílka, která si i vozím z cest, ale spíš než hmotný majetek pro mě představují místa, kde jsem byl, zážitky nebo lidi, se kterými jsem se potkal a se kterými mě pojí nějaký vztah. Je to takový pokračující dialog a také příběh o kráse.

Narodil jste se v Praze, ale pak vaši rodinu vystěhovali do Teplic. Proč?

Můj tatínek byl jeden z těch lidí, co byli nepohodlní režimu. Nemohl kvůli tomu také dlouho sehnat v Praze a okolí žádnou práci. Měli jsme byt v Panské ulici, který tatínek dostal, když se vrátil z koncentráku, ale zalíbil se nějakým zasloužilým soudruhům a tak jsme se stěhovali do pohraničí, do Teplic. To mi bylo tři a půl roku a do Prahy jsem se vrátil až v devadesátém roce, kdy jsem jako novopečený poslanec nejdřív bydlel po ubytovnách. Chvíli jsem bydlel i v Lazarské v "zemljance", kde když jsem otevřel okno, viděl jsem lidem jen na nohy a nakukovali mi dovnitř psi. V Nových Butovicích bydlím od podzimu 1993, kdy jsem přišel na NKÚ.

Jste pracovně dost vytížený, stále je co kontrolovat a ani celý úřad na to zdaleka nestačí. Stačíte vnímat, co se děje v okolí vašeho bydliště?

Sám se divím, že až překvapivě dobře. Dříve jsem striktně odmítal bydlet v paneláku, bylo to pro mě nepředstavitelné. Tady jsem však změnil názor, hlavně díky prostředí, které je docela příjemné. Skoro jako by to ani paneláky nebyly, je tu klid i prostor. Stalo se mi, že jsem tu znovuobjevil i vůně dětství. Třeba vůni posekané trávy, která dělá ze sídliště něco jako venkov ve městě. Z oken vidím slunce vycházet i zapadat. Do práce odjíždím obvykle brzy ráno, shora odsud nebo z kopce nad Motolem koukám na Prahu se siluetami domů a vzpomenu na kněžnu Libuši, která už tehdy věděla, že tohle místo má svou duši. Ještě více to cítím, když se vracím z ciziny, kam jezdím často služebně.

To zní skoro romanticky, mnozí by však s vámi hlavně v hodnocení našeho sídliště asi nesouhlasili...

Člověk je tvor, který bude vždy nespokojený, ale já myslím, že to není tak strašné, jak si někteří sami stále sugerují. Vždyť tu bydlí i spousta skvělých lidí, s mnohými se znám osobně. Nejde jen o bydlení a okolí, ale o lidi, kteří místu a městu vdechují život. Zvlášť tady myslím žijí dobří lidé a při té bídě, jak byla sídliště za minulého režimu koncipována, není mnoho čtvrtí, které jsou na tom teď tak dobře, jako naše třináctka. Z minima se podařilo vytěžit maximum a to ještě mám dojem, že ta pravá chvíle Prahy 13 teprve přijde.

JUDr. Lubomír Voleník

Narodil se 1.března 1950 v Praze. Rodina byla vystěhována do Teplic, kde se vyučil elektrikářem a absolvoval střední školu. Po vážném revmatickém onemocnění, kdy mu byl přiznán plný invalidní důchod, vystudoval Právnickou fakultu UK a v roce 1983 začal pracovat jako podnikový právník. Koncem 80. let se angažoval v protivládních ekologických hnutích. V roce 1990 vstoupil do OF a ve volbách 1990 byl zvolen do Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR, kde byl tajemníkem výboru pro životní prostředí a předsedou mandátového a imunitního výboru. Znovu zvolen v roce 1992. V roce 1993 byl jmenován prezidentem Nejvyššího kontrolního úřadu a v letech 1996 -1999 zastával také funkci prezidenta EUROSAI - European Organization of Supreme Audit Institutions (Evropská organizace nejvyšších kontrolních institucí se sídlem v Madridu). Manželka Ivana je učitelkou na zdravotní škole, synové (24 a 27 let) jej již brzy učiní podruhé dědečkem.