ŽIJÍ MEZI NÁMI

... těmito slovy vyhrožoval krátce po válce jeden z komunistických pohlavárů Bedřich Reicin šibenicí Pravomilu Raichlovi, muži, který nejprve prošel sovětskými lágry, aby pak bojoval na východní frontě za svobodné Československo. O několik let později však samotného Reicina nechali popravit jeho vlastní soudruzi z "rodné" strany a Raichl jako zázrakem vyvázl i tentokrát živý, přestože už byl podruhé odsouzen k smrti. Letos v lednu oslavil osmdesáté narozeniny.

Do víru dějin vtáhlo Pravomila Raichla minulé století plné paradoxů i absurdit už na počátku německé okupace Československa v roce 1939. "Chtěl jsem se dostat do Francie, kde měla vzniknout československá zahraniční jednotka," vzpomíná na svůj první útěk z vlasti, kterým se chtěl dostat přes Bělehrad na západ. V Maďarsku byl však zatčen, mučen a uvězněn na 11 měsíců, aby byl pak přesunut do slovenských věznic, odkud už se mu podařilo uprchnout za pomoci tamního četníka. Pašerák Kačur jej pak spolu s dalšími převedl do okupovaného Polska. Po zprávě o tom, že Francie padla do rukou Hitlerovi, chtěl zamířit přes sověty zabranou Halič do Rumunska, ale nakonec uvízl v Sovětském svazu. Ten byl ovšem tehdy ještě spojen smlouvou s Německem, se kterým si rozdělili Polsko napůl.

Gulag na vlastní kůži

Raichl byl naložen do vagónu a šupem poslán do Charkova, do vězení k tisícovkám polských důstojníků, kteří byli později hromadně povražděni sověty v Katyni. "Už když nám cestou v transportu hodili kýbl vody a lidé ji lízali ze špíny, jsem začal tušit, jak je to ve skutečnosti s tím sovětským rájem na zemi," vypráví tehdejší vězeň. Bez jakéhokoliv řádného soudu je pak poslán do Gulagu - "táborové oblasti" za Uralem, kde už je stejným způsobem zotročeno mnoho lidí nejrůznějších národností. "Sotva jsme stáli na nohou, ale museli jsme stále pracovat na sto procent, i když po napadení Ruska Hitlerem vypukl ještě hladomor z nedostatku potravin." Pravomil Raichl se šťastnou náhodou dostal na ošetřovnu jako pomocník doktora Fjodora Makarova, který s Čechoslováky sympatizoval už od dob našich legií po první světové válce, a to mu znovu zachránilo život. "Jako sanitář jsem také zapisoval mrtvým vězňům číslo na palec pravé nohy, i když jsem vůbec nevěděl proč, když se pak ty mrtvoly ztuhlé mrazem jak kus dřeva stejně vozily do tajgy a vyhazovaly napospas vlkům," líčí otřesné zážitky Raichl. S politickými vězni tam byli i vrahové, kteří byli ochotni pro kus chleba podříznout člověka kusem plechu a tělo zahodit do latríny. Hlad doháněl některé vězně až ke kanibalismu. "Jedli lidské maso ořezávané z mrtvol," dosvědčuje Pravomil Raichl, který si pak řekl, že když musí zemřít, tak raději na svobodě a z lágru uprchl. Byl však dopaden a odsouzen k trestu smrti. Ve Sverdlovsku (dnes Jekatěrinburg) čekal ve vězení na popravu a poslouchal, jak jsou vyvolávána jména odsouzených, kteří pak byli odvedeni a zastřeleni. Když jednoho dne uslyšel své jméno, chystal se už na nejhorší. Místo rány do týla mu však Rusové řekli, že se Stalin dohodl s československou exilovou vládou na vytvoření vojenské jednotky. Kvůli naprostému chaosu, který v zemi panoval jej však posílají přes celou Sibiř až do Vladivostoku a pak na sever k Magadanu, kde už se lágry jmenují jen podle kilometrů na trati. Teprve po třech měsících na "13.kilometru" vyvolali znovu jeho jméno a řekli mu : "Bráško, jdeme bojovat proti fašistům."

Východní fronta

Ve výcvikovém táboře československé jednotky v Buzuluku se setkal s pozdějším ministrem národní obrany a komunistickým prezidentem Ludvíkem Svobodou, kterého sověti také věznili. "Tenkrát ale ještě nebyl žádný komunista. Přišel ke mě a zeptal se: Jak se k vám ty svině chovaly?" vzpomíná Raichl. Tehdy se také prvně setkává s Reicinem, který se jej snaží zverbovat k zakládání komunistických buněk v jednotce. Vzhledem k Raichlovým předchozím zkušenostem s tímto systémem však samozřejmě nemá nejmenší šanci. Bývalý vězeň raději pomáhá generálu Heliodoru Píkovi a shání pro něj informace o našich lidech, kteří potřebovali pomoci a byli stále drženi v lágrech. Během bojů s jednotkou na východní frontě byl Pravomil Raichl pětkrát raněn z toho třikrát při krvavých bojích u Dukelského průsmyku, kde ho střepiny šrapnelů málem připravily o nohy. "Na Dukle jsme prošli, ale za cenu obrovských ztrát. Ze 780 lidí v našem praporu přežilo 37," dodává.

Podruhé v cele smrti

V květnu 1945 se dostal šťastně do Prahy, ale poválečné poměry i zabrání Podkarpatské Rusi Sovětských svazem mu přidělávaly stále vrásky na čele. Po volbách v roce 1946, kdy získali nejvíce hlasů komunisté, se rozhodl odejít do civilu. Uvažuje i o emigraci se ženou a dcerou, ale nakonec se ještě zapojí do akce protikomunistického odboje, která se mu stane osudnou. Vyklubala se z ní totiž provokace Státní bezpečnosti, kterou chtěli komunisté využít k převzetí moci. Ještě před únorem 1948 je znovu opakovaně vězněn a po komunistickém puči odsouzen v jednom z prvních vykonstruovaných "monstrprocesů" v květnu k dalšímu trestu smrti. V té době však byl ještě posledních pár měsíců před svou smrtí ve funkci prezident Edvard Beneš, který odmítl vynesený ortel podepsat a Raichl tak dostává "jen" doživotí. Po šesti nedělích v železech na Borech, týrání a dalších pobytech v různých věznicích se znovu pokouší o útěk z tábora u Příbrami, ale neúspěšně.

Teprve v Leopoldově, odkud se podle místních bachařů "vychádza len nohami napred" přichází ta pravá chvíle v lednu 1952. "Šest nás uteklo pětimetrovou chodbou, kterou jsme prokopali z kasemat," popisuje Pravomil Raichl. Krátce po svých jedenatřicátých narozeninách strávených po různých úkrytech za pomoci dobrých lidí odchází na dlouhá léta z vlasti přes sovětskou okupační zónu do západního Berlína. Dozvídá se také, že si jeho žena mezitím vzala jiného.

Americký agent

Přihlásil se u Američanů, ale ti mu nevěří, protože podle jejich informací má být už dávno mrtev. Nakonec jeho totožnost potvrdil bývalý americký vojenský atašé v Praze. Raichl se pak dostal do Bavorska k "československé strážní rotě" americké armády. "Hlídali jsme první kanóny, co měly jaderné hlavice," říká. Současně je i zpravodajským důstojníkem a připravuje lidi, kteří by mohli být posláni do Československa jako agenti. O tom, že si počínal úspěšně svědčí i to, že Američané zadrželi muže vyslané, aby ho unesli zpět domů. Potom ho raději odveleli do Spojených států, i když už se za dva roky v Německu znovu oženil a měl syna. Chtěl zůstat, protože věřil, že se komunismus nemůže dlouho udržet, ale nakonec odjel.

Nový život v Novém světě

V Americe opouští tajnou službu a začíná nový život. Po několika štacích žil čtyři roky v Chicagu, ale nakonec zakotvil v dalekém Oregonu. Někdejší student lesnické školy přitom absolvuje univerzitu. Jeho dům je plný loveckých trofejí, jeho nejstarší syn ze šesti dětí je již 15 let šerifem v Clatsop County, což je zde mimochodem volená funkce k jejímuž výkonu je třeba stále znovu získávat důvěru spoluobčanů. Jablko nepadlo daleko od stromu.

Domov je domov

Přestože si již ve státech zvykl, nikdy nezapomněl na své ideály a přísahu věrnosti staré vlasti. Hned po revoluci v devětaosmdesátém jej to táhlo domů, i když zem a hlavně lidé se za ta léta změnili k nepoznání. "Češi se jako národ neztratí, není třeba nikomu podlézat. Trocha té hrdosti a zdravého vlastenectví by neškodila," hodnotí své dojmy z posledních let s tím, že se nepřestává divit, co vše komunismus do národa zasel a jak málo jsme si toho vědomi.

Pravomil Raichl je držitelem desítek vyznamenání za chrabrost a odvahu, ač se jimi nechlubí a nikde je okázale nevystavuje ani o ně nežádá. Přesto otrlému bojovníkovi vyhrkly na okamžik slzy do očí poté, když 28. října 2000 na výročí vzniku republiky zasalutoval a převzal z rukou prezidenta Václava Havla nejvyšší české státní vyznamenání Řád bílého lva za zvláště vynikající zásluhy o stát. V tu chvíli mu proběhl před očima celý jeho dosavadní život. "Vím, že to nebylo pro mě," řekl. "Patří těm, kdo nasazovali svůj krk za všechny, ale neměli to štěstí jako já, nepřežili nebo dnes dožívají v ústraní, kde po nich neštěkne ani pes. To jsou ti praví hrdinové."

Plk. v.v. Pravomil Ladislav Raichl

Nar. 31.ledna 1921

Čestný i řádný občan Prahy 13, držitel stříbrné pamětní medaile Prahy 13 za celoživotní boj proti totalitním režimům.