Pavle, říká se, že každý začátek je těžký. Jaký byl ten Váš?
Vztah k hudbě a ke zpěvu jsem vlastně zdědil, protože moje maminka zpívala velice ráda. Absolvoval jsem pět let hudební školy na akordeon, ale o další pokračování jsem velký zájem neměl. Moje hraní na kytaru začalo vlastně na koupalištích, u ohňů a při takovýchto příležitostech, ale nejdříve jsem léta jenom poslouchal, doma jsem si to tajně brnkal a učil se. Psát jsem začal, když jsme si v Ostravě založili skupinu Minimum. Nebyl jsem jediný autor, ale jak se po čase ukázalo, byl jsem nejtrpělivější. Někteří psaní pověsili na hřebík po prvních pokusech, já ne. Když se dnes ve svých vzpomínkách do té doby vrátím, musím říci, že jsme to tenkrát dělali špatně všichni. Ale čas plynul a začaly se objevovat písničky, které se líbily nejen mně, ale i lidem.
Dříve než jste se stal známým zpěvákem, pracoval jste 10 let v ostravských hutích. Jak na tu dobu vzpomínáte?
Ano, je to tak. Nebyl jsem sice tavič s jiskrami kolem uší, jak ho můžete vidět na titulních stránkách předrevolučních novin, dělal jsem méně atraktivní práci, ale podmínky v kterých jsem pracoval byly stejně tvrdé a dá se říci, že ta práce byla nad mé síly. Určitě nelituji, že jsem to zažil na vlastní kůži. Tím myslím, že jsem tam nebyl na nějaké brigádě, ale regulérně pracoval s tou perspektivou, že odtamtud odejdu v šedesáti letech do důchodu.
Je Vaše tvorba ryze folková nebo byste ji zařadil i mezi jiné žánry?
Když jsem psal, nepřemýšlel jsem o tom, jestli je to folk.
Hudebně jsem se snažil, aby to bylo pestřejší, takže některá písnička je spíše polka, jiná připomene pochod nebo třeba rumbu. Pakliže by se měl folkový žánr nějak ohraničit, přišel by mi dost nudný, neposlouchatelný. Nemám ale vůbec nic proti tomu, že jsem byl zařazen mezi písničkáře folkaře.
Na jednom z koncertů jste poznal i Václava Havla.
Domnívám se, že to bylo v roce 1983. Tehdy jsem začínal jezdit hrát i mimo Ostravu a na jedno z mých prvních vystoupení v Kladně přišel i Václav Havel. Tam jsme se viděli poprvé. Po představení za mnou přišel a řekl mi, že k ostravskému dialektu má svůj vztah, protože tam nějakou dobu pobyl v kriminálu.
Kdy jste nahrál první písničky?
To bylo takové trochu zamotané. O svých prvních nahrávkách jsem si vůbec nemyslel, že se někdy dostanou na pulty prodejen. Bylo to v socialismu. Když jsem jel někam hrát a za mnou jeli estébáci, tak to skutečně nevypadalo, že by se na pultech měly objevit Dobešovy desky. Dostal jsem ale dopis od Martina Kratochvíla a jednu z vět si pamatuji dodnes. Myslím si, psal Martin, že je povinností lidí, kteří vlastní profesionální vercajk nahrát pro budoucnost... A potom Martin zkopíroval nahrané "písničky pro budoucnost..." na několik desítek kazet a věnoval je všem sekretářkám, co pracovaly v Pantonu. Tak to vlastně všechno začalo.
Řekne-li se Pavel Dobeš, mnohým se vybaví Váš dialekt.
Ten je takový nějaký univerzální. Pohyboval jsem se po celé republice a všude jsem něco pochytil. Když odjedu do Ostravy, pohovořím tam pár hodin s mojí maminkou, tak se to překlopí více k ostravskému dialektu, v Budějovicích zajdeme s kamarádem na pivko a já mluvím jeho dialektem, jsem zkrátka takový chytlavý.
Jste ostravský rodák?
Kousíček od Ostravy jsou Beskydy a pod nimi je Frýdlant nad Ostravicí. Tam jsem bydlel prvních deset let, mým rodištěm je ale Frýdek Místek . Pak jsme se přestěhovali do Ostravy.
Většina umělců se dříve nebo později ocitne v Praze.
Možná, že jsem tam měl namířeno, ale zůstal jsem v půlce cesty. V Hradci Králové. Pro mě je Hradec taková malá Praha. Moc se mi tam líbí, je tam všechno, co k životu člověk potřebuje. Rádio, televize, bazény, zimní i letní stadion, vysoké školy, nemocnice, balet, sborový zpěv, skoro všechny druhy sportu, Klicperovo divadlo, Divadlo Drak, máme tam akvárium i tobogán, ale hlavně, Prahu neprojedete autem za 10 minut!
V současné době jste známý a úspěšný zpěvák. Změnil se tím nějak Váš soukromý a rodinný život?
Popularita s člověkem jistě "něco" udělá, ale my, kteří se té slávy dotkneme, to na sobě nevidíme. Poznáme to z reakce našeho blízkého okolí, ale jen tehdy, pokud je k nám upřímné. Jinak je můj život stejný, jako kohokoli jiného. Je pravda, že mi u hlavy ráno nedrnčí budík, práci si organizuji sám a její výsledek - úspěch nebo neúspěch - poznám téměř okamžitě. Nikdo mě při práci nehlídá, musím to dělat sám a to bývá někdy těžší, než se může na první pohled zdát.
Zbývá Vám čas na nějaké koníčky?
Příliš volného času nemám, ale když už je, snažím se ho trávit s rodinou. Rádi lyžujeme, v létě si zajedeme na pár dnů k moři, ale hlavně se věnujeme dětem, jejich koníčkům a zálibám.
Jak skládáte a co Vás inspiruje?
Nejde přijít, sednout si a na povel začít, i když jsem to také zkoušel. Bral jsem to jako hru, jako nějakou skládačku, dá se pohrát si se slovíčky, skládat je jako mozaiku, ale já k tomu potřebuji ještě nějaký silný zážitek. Něco, co mě rozesměje nebo co se mnou otřese. Pak je to daleko snazší a mám to hned. Tím hned myslím třeba tři měsíce.
Jistě dostáváte řadu dopisů. Stíháte na ně odpovídat?
Nedostávám jich zase tolik, ale čím je ten dopis naléhavější, tím je těžší na něj odpovědět, takže jsem pořád ve skluzu. Nechci odpovědět "levou rukou", ale čas si musím najít a korespondenci vyřídit.
Máte nějaké plány do budoucna?
Já jsem takový zmatkář, že raději všechno beru tak, jak to přichází a žádné velké plány si nedělám. Musím dopsat rozdělané písničky, odpovědět, jak jste mi připomněla, na ty dopisy... Kdysi jsem hrával s Milošem Dvořáčkem. On je velmi dobrý kytarista, má spoustu písniček a hudebních nápadů, ale nemá texty. Protože jsem mu ještě nikdy nic nenapsal, řekl jsem si, že alespoň jeden jediný text napíšu pro něj. Někdy bych ale potřeboval šéfa s bičem v ruce.
Jak se Vám líbilo v Hájku?
Je to velice příjemný klub. Z jeviště je blízko k lidem, dobře jsme na sebe vzájemně viděli, to je pro mě důležité. A pokud mě znovu pozvou? No, nebude-li to příliš brzy za sebou, přijedu a rád.