ŽIJÍ MEZI NÁMI

Otec i bratr propadli atletice, ale družstvo tenkrát nemělo nikoho velkého a silného, kdo by vrhal koulí. Přišel, hodil a vyhrál. Následovaly další úspěchy, dostal se na mistrovství republiky a atletice už zůstal věrný. Dnes čtyřicátník, rodák z Rychnova nad Kněžnou, Remigius Machura.

Byly Vaše sportovní začátky opravdu tak jednoduché?

Nějaké předpoklady ve mně určitě byly, ale těžko říci po kom. Vzor jsem ve svých začátcích snad ani žádný neměl. Maminka, když zjistila, že se chci kouli vážně věnovat a že mým snem je být nejlepší ze všech, tak se zděsila. Měla pocit, že chci vypadat jako maďarský olympionik, který vážil asi 150 kilo a k tomu "nic moc hezoun". Mé představy ale byly zcela jiné.

Věnoval jste se nejen vrhu koulí, ale i disku a kladivu.

To začalo tak, že otec dělal sparingpartnera panu Matouš-kovi (olympionik v r. 1960 ve vrhu kladivem) a v té době se konaly přebory osmnáctiletých. Já jsem dostal takový skvělý nápad, že bych mohl vyhrát kouli, disk i kladivo, takže jsem se jezdil k panu Matouškovi učit. Disk, ten už jsem nějak zvládnul sám.

Povedlo se a myslím, že jsem dodnes jediný, který zvítězil ve všech třech disciplínách. Ale koule mi šla přece jenom nejlépe a nejvíc mě bavila. Cíl, který jsem si dal, vyhrát i v kladivu a disku jsem splnil, v kouli jsem vytvořil československý rekord a tím jsem se zařadil mezi světovou špičku.

Za dobu své sportovní kariéry jste dosáhl řady úspěchů.

Začalo to na přeborech socialistických zemí. Ty byly takovým malým mistrovstvím Evropy. Pak jsem vyhrál mistrovství Evropy juniorů, byl jsem čtvrtý (už mezi muži) na halovém mistrovství Evropy, v roce 1982 jsem obsadil třetí místo na mistrovství Evropy v Aténách, v 1983 třetí na mistrovství světa v Helsinkách a druhé na mistrovství Evropy v hale...

Za nejúspěšnější považuji rok 1985. Vyhrál jsem světové halové hry, mistrovství Evropy, Univerziádu, hodil jsem český rekord, zkrátka vyhrál jsem co se dalo. Je škoda, že ten rok skončil dost špatně, protože mě diskvalifikovali. Ještě jsem se na sportoviště vrátil, vyhrál jsem mistrovství Evropy, byl jsem pátý na olympiádě v Soulu, ale to už nebyly tak výrazné úspěchy jako předtím, nebyl jsem už tak suverénní a také jsem už nebyl nejmladší. I když jsem ještě v roce 1993 vyhrál mistrovství republiky, pro mě to všechno skončilo už dříve.

Dokázali Vaše výkony ovlivnit soupeři?

Každý sportovec si před závodem zvolí svou taktiku. Já jsem byl známý tím, že moje první hody nepatřily mezi nej-delší. Začínal jsem například na 18,90 m a skončil jsem na vzdálenosti 21,94. To štvalo především "enderáky". Ti byli zvyklí mít všechno přesně nalajnované. V roce 1988 jsem zvolil taktiku jinou. První hod byl daleký, soupeři se "složili" a než se vzpamatovali, byl konec. Na hřišti hraje každý sám za sebe a to, že si vzájemně držíme palce, je hloupost. Kamarádi a parta jsme zase až po závodu. Nikdo ale na soupeře "nešil boudu" a když se někdo dostal do úzkých, dokázali jsme si vzájemně pomáhat. A výkony? Ty byly adekvátní startovnímu poli. Když se sešli kvalitní soupeři, byl dobrý celý závod.

Dnes se při nejrůznějších příležitostech hovoří o době totality. Myslíte si, že nějakým způsobem ovlivnila Vaši sportovní kariéru?

Ovlivnila ji pozitivně i negativně, ale těch negativ bylo více. Jak už jsem řekl, kvalitu výkonů ovlivňují také soupeři a když sportovec nemá možnost cestovat, účastnit se maximálního množství závodů v zahraničí, porovnávat své výkony s jinými, je to vidět. A výmluvy - nejsou víza, devizy .... to nám v té době příliš nepomohlo. Byl to takový začarovaný kruh, protože do zahraničí s námi jezdili i funkcionáři, a nejen jezdili. Když byl úspěch, byly odměny. Když nebyl?! Takže se dá říci, že díky výsledkům jsem měl tak trochu kliku. Problém byl také v tom, že jsem neměl s kým konzultovat například tréninkové metody. "Enderáci" měli zakázané cokoli říci. Naznačovali, ale neřekli. Na všechno jsem si v podstatě musel přijít sám.

Uvědomuje si sportovec při závodu to, že reprezentuje nejen sebe, ale také stát? Existuje ještě hrdost spojená s lvíčkem na prsou?

Závodit sám za sebe? To asi nejde. Vždy je kolem spousta lidí, kteří vám pomáhají, a to aktivně nebo třeba jen tím, že přijdou na závody a drží vám palce. Když mi přijeli fandit kluci z Rychnova, tak jsem závodil vlastně i za ně. Ale vždycky mi bylo naprosto jedno, když mě po závodu plácali po ramenech "papaláši", kteří ale pro mě vůbec nic neudělali. A hrdost? Móda malovat si (přišít, nalepit) na dres vlaječku trvá už dlouhou řadu let a věřte, že to není póza. Je to skutečně hrdost. Tahle republika produkuje skvělé lidi, a to nejenom sportovce. Je velmi jednoduché spílat fotbalistům nebo hokejistům za nevydařený zápas. Ale ti kluci jsou schopni konkurovat mnohamilionovým velmocím s obrovskou sportovní základnou, a navíc dobře. Takže k hrdosti důvod byl a stále je.

Stránky našich deníků se v určité době plnily články, které spojovaly Vaše jméno s dopingem. Tehdy jste anabolika svým způsobem hájil. Změnil jste svůj názor?

Rozhodně ne a můj kladný vztah se ještě prohloubil. O těchto otázkách jsem vždy hovořil naprosto otevřeně. V dnešní době je sport především o penězích, pro sportovce je to vlastně zaměstnání. Nevidím jediný důvod, proč by si sportovec nemohl vzít kapky na rýmu, když každý jiný si je bez problému vezme. Proč má mladá sportovkyně otěhotnět, když jiné ženy mohou brát antikoncepci? Proč hokejista, který nemohl mít rodinu a byla nutná léčba, si musel vybrat - rodina nebo sport? Bude-li někdo například po operaci, lékař mu předepíše anabolika, protože pomáhají regeneraci. Vrcholový sportovec, který regeneraci potřebuje, má smůlu. Řekl jsem, že sport je vlastně zaměstnání a je tedy pochopitelné, že i sportovci chtějí a především musejí podávat maximální výkony. Zdraví si ale musí chránit jako každý jiný. V tomto směru stále platí nesmyslná pravidla, která trošičku zavánějí diskriminací. Ale i užívání anabolik musí být pod kontrolou. Ideální by byla existence nějakého ústavu, kde by se mohl každý mladý člověk poučit kam až může zajít, kde a kdy už vzniká nepřekročitelné riziko, kam by mohl zajít na preventivní prohlídku. Ale myslet si, že doping z vrcholového sportu, kde tak velkou roli hrají peníze, zmizí, je přinejmenším bláhové. Kdybych byl dnes na začátku své sportovní kariéry, zachoval bych se stejně a své zdraví bych si ochránil.

Když skončila Vaše sportovní kariéra, co bylo dál?

Nastoupil jsem na trenérské místo na Spartě, kde jsem dodnes. Trénuji atlety a pochopitelně především vrhače. Navíc mám teď čas i na rodinu. Syn hraje ragby a přitom byl druhý na Mistrovství republiky v kouli, takže doufám, že se "potatí" a zůstane u atletiky. Dcera se věnuje atletice také a musím říci, že má schopnost všechno nakumulovat do jednoho okamžiku a je neobyčejně houževnatá.

Zážitků máte jistě celou řadu. Řekl byste o nějakém z nich, že je skutečně nezapomenutelný?

Jeden takový skutečně mám. Pojí se s mým kamarádem a doufám, že se na mě nebude zlobit, když se s vámi o něj podělím. Odlétali jsme na třínedělní soustředění do Tunisu a diskař Gejza Valent je mohl s klidem nazvat tři černé týdny. Všechno začalo už den před odletem, kdy Gejza potkal kamaráda a výsledek byl takový, že přišel na letiště, bolela ho hlava a bylo mu zkrátka zle. V letadle seděl hned vedle vrtule, takže během letu téměř kolaboval. Ve finále, poté co řekl: to je dobře, že už jsme tady, si rozšlápnul brýle. To ovšem nebylo zdaleka všechno. Ubytovali jsme se a Gejza šel ten předešlý bouřlivý den vyběhat. Na pobřeží sebral kámen, chtěl ho odhodit a namohl si rameno. Házet nemohl, tak si šel zahrát alespoň fotbal. Jak myslíte, že to dopadlo? K tomu ramenu si udělal ještě výron. V Tunisu (ale i v jiných zemích) je dobré, dát si každé ráno panáka. Proč, říkat nemusím. Gejza to neudělal, takže přibyl další problém. Jako správný syn se rozhodl, že půjde koupit otci nějaký dárek. Vybral vodní dýmku, ale v hotelu zjistil, že to do sebe nepasuje a že ji musí dojít vyměnit. Výměna se povedla, ale v jeho nepřítomnosti mu ukradli peníze a doklady. Když si šel na konzulát pro doklady náhradní, pršelo, Gejza uklouzl a udělal si výron znovu. My jsme radili, aby ani nevycházel, nabízeli jsme se, že mu budeme nosit i jídlo, vybírat kosti.... Před odletem se chtěl ještě oholit a jak už byl vynervovaný, i tupou žiletkou se pořezal. Dodneška na tento Gejzův seriál malérů vzpomínáme. Abych vám Gejzu ještě trochu přiblížil, je to ten borec, který v roce 1982 posledním pokusem přehodil na mistrovství Evropy Bugiho (Imricha Bugára). Protože ale za kruhem neposekali trávu, on si nohou jenom "líznul", nepřešlápnul, a místo první skončil šestý. Zkrátka, je-li někde Gejza, nikdo se nemusí ničeho bát, protože on je stoprocentní magnet na maléry.

Jak jste se dostal z Rychnova až na třináctku?

Do Prahy jsme se přestěhovali už v době, kdy jsem chodil do gymnázia. Maturoval jsem Nad Štolou. V roce 1985 jsem si mohl vybrat (skutečně vybrat), kde dostanu přidělený byt. Protože jsem se v Praze příliš nevyznal, zavolal jsem kamaráda a ten mi řekl - vezmi Stodůlky. A bylo to. Musím říci, že jsem rád, že bydlím právě tady a stojím si za tím, že tohle je nejlepší pražské sídliště. Tady se pořád něco děje, něco se mění, zlepšuje. Spojení je vynikající, není už snad nic, co by chybělo. Takové podmínky pro sportovní vyžití, jaké tady děti mají, nejsou asi nikde. Třináctka je asi opravdu šťastné číslo.