O Stodůlkách, ale nejen o nich jsme si u příležitosti krásných osmdesátin zašli popovídat se stodůleckým rodákem panem Františkem Podzemkem, kterého většina obyvatel zná jako neúnavného pracovníka tamního klubu seniorů, ale hlavně jako báječného kamaráda.

Pane Podzemku, jaké byly Stodůlky před osmdesáti lety?

Úplně jiné. Tady byli sedláci a široko daleko jen pole. Ten, kdo nepracoval u nich, musel za prací až do Prahy. Jako děti jsme chodili do obecné školy do Stodůlek, později nás ale ta "pouť" do Prahy také neminula. To nebylo jako dneska, chodili jsme většinou pěšky a cesta nám trvala asi hodinu, takže jsme si museli přivstat. Když jsem skončil školu pracoval jsem postupně asi ve čtyřech zaměstnáních. Zmínil bych se o práci ekonoma, kdy jsem měl možnost hodně cestovat. Podíval jsem se i i do Japonska a řeknu Vám, že to je skutečně země divů, ale také jedno velké "mraveniště" lidí. O Japoncích je známé, že mají rádi evropskou muziku a tu naši českou nejvíce, takže naši umělci tam mají kdykoli otevřené dveře. Ale to jsem trochu odbočil. Stodůlky prošly za ty roky ohromnou proměnou a celé okolí se vlastně mění stále. A je to dobře. Já jsem tomu rád. Všechno je jednodušší. Nákupy, cesta do centra, zkrátka všechno. Jednodušší, i když trochu uspěchané.

Hodně jste cestoval a Váš život byl skutečně pestrý. Co tomu říkala rodina?

Manželka pochází z devíti dětí, ale ve stopách jejích rodičů jsme nešli. Máme dvě dcery (musím přiznat, že kdybych měl ještě syna, vůbec bych se nezlobil) a dnes už také tři vnoučata, takže jsme se nikdy nenudili.

Když jste odešel na zasloužený odpočinek, začal jste pracovat pro seniory. Co Vás k tomu vedlo?

Na to se těžko odpovídá. Ono to nějak vyplynulo samo. Víte, my jsme se vždycky scházeli, ale protože jsem byl jediným mužem, připadla "funkce" vedoucího klubu mně. Starám se především o finance, zařizuji zájezdy, které alespoň dvakrát nebo třikrát můžeme díky pomoci sociálního odboru uspořádat a samozřejmě se pravidelně účastním našich setkání ve stodůlecké sokolovně. Nemáme stanovený žádný konkrétní program. Prostě se scházíme, "poklábosíme si" o tom, co nás těší a trápí. I když se řadíme mezi seniory, bývají naše debaty někdy docela bouřlivé, protože se stále aktivně zajímáme i o dění kolem nás. Je nám takhle spolu opravdu dobře. Ne, že by má práce byla nějak obtížná a časově náročná, ale už bych byl rád, kdyby ji převzalo některé z "děvčat". Máme mezi sebou šikulky, pro které by to nebyl žádný problém.

Před časem jsme vstoupili do nového tisíciletí. Dal jste si nějaké předsevzetí?

Předsevzetí ani ne, ale spíš mám přání. Za pár dnů oslavím osmdesátiny a rád bych se ve zdraví dožil alespoň tolika let, jako můj otec. Osmdesáti sedmi.