V posledním poschodí jednoho panelového domu v Nových Butovicích vznikají díla, která obohatila nejednu veřejnou nebo soukromou sbírku. Jméno jejich autora, malíře a grafika Václava Benedikta, znají milovníci výtvarného umění snad po celém světě. O malování, ale nejen o něm, jsme si povídali v útulném a barvami vonícím ateliéru.

Malování mě bavilo už od dětství a dodnes si velmi dobře vzpomínám na svou první grafiku, byl to linoryt. Ve škole mě paní učitelky doporučovaly, abych navštěvoval nějaké výtvarné kroužky, ale já jsem v té době nic, ani malování, nebral příliš vážně. To jsem samozřejmě netušil, že za čas bude všechno úplně jinak. Vyučil jsem se zámečníkem, ale tuto práci jsem dlouho nedělal a prošel jsem řadou dalších zaměstnání. Snad to všechno bylo dáno tím, že jsem v sobě nenašel to správné rozhodnutí pověsit všechny pracovní experimenty "na hřebík" a věnovat se tomu, co je dnes nejen mým živobytím, ale také jednou z největších lásek.

Můžete zavzpomínat na Vaše začátky a pozdější vývoj?

Mám-li hovořit o svých uměleckých začátcích, měl jsem štěstí. Ve Starém Plzenci, kde jsem v té době bydlel, byl kroužek výtvarníků. Ten vedl profesor Losenický, který mi pomohl k tomu, že jsem se záhy dostal mezi skvělé výtvarníky ze skupiny profesora Patery. Tady jsem už naplno využíval možností účasti na nejrůznějších sympoziích a plenériích a dá se tedy říci, že tady jsem získal "správnou školu". Trvala řadu let, ale dala mi opravdu hodně. Jsem nejen Paterův žák, ale mám i další školu, a to školu života. Pro mě ale není vůbec podstatné, zda mě někdo považuje za samouka nebo ne. Ještě dříve, než budu hovořit o vývoji, měl bych se alespoň krátce zmínit o svém startu, protože ten byl více než kuriozní. Při úklidu jsem pod postelí našel krabici s barvami. Nebyly vyschlé, a tak jsem podle nějaké fotografie večer namaloval první obrázek. Potom přišly další a další, až jsem udělal obrazy, které už nebyly malovány podle žádné předlohy a konkrétního námětu, ale vycházely z mého nitra. Řada obrazů, veliká chuť a touha malovat mě za čas dovedly až k první samostatné výstavě. Dnes mohu říci, že malování ovlivnilo můj život naprosto a převratně. Prolíná se úplně se vším, co dělám. Je zkrátka ve mně zakořeněné.

Jak se za celá léta malování změnil Váš umělecký styl?

Styl umělce ovlivňuje řada věcí. Přístup, zkušenosti a v neposlední řadě i doba, kdy jednotlivá díla vznikají. Vezmu-li to chronologicky, tak mou tvorbu nejvíce ovlivnilo to, co jsem dělal. V době, kdy jsem kromě malování také pracoval, jsem dával přednost obsahu před stylem. Maloval jsem krajiny, zátiší, rybníky, domečky a figury. To všechno vycházelo z reality. Největší vliv na mou práci měl již zmiňovaný profesor Patera. Začal jsem se od realistického děje pomalu odpoutávat.

Upřednostnil jsem formu a postupně jsem prošel řadou barevných i stylových období. Do dnešní doby mi zůstalo jedno takové základní období, a to jsou bílé barvy a z nich se odvíjející různé další jemné odstíny.

Je známo, že jste nejen malíř, ale i grafik.

Jednou z věcí, která mě velmi silně ovlivnila byla právě grafika. V osmdesátých letech jsem dělal především suché jehly (kovorytiny), které jsem sám tiskl, ale ještě více mě ovlivnila litografie (tisk z kamene). Tato technika je založena na tvrdších konturách, výraznější barevnosti, plošnosti a pevnosti tvaru. Musím říci, že se zpětně odrazila v mých olejích a ty začaly mít více "šťávy".

Pracujete celou řadou výtvarných technik, které z nich jsou nejčastěji zastoupeny na Vašich výstavách?

Upřednostňuji olejomalbu, ale záleží na tom, jaká je koncepce výstavy. Často kombinuji oleje s grafikou nebo kresbami. Nezáleží ale jenom na koncepci výstavy, ale také na tom, kde vystavuji. Svou roli hraje i přání galerie a galeristy a v neposlední řadě také program dané výstavní síně.

Zúčastnil jste se mnoha společných i samostatných výstav. Kam byste se rád ještě alespoň jednou vrátil?

Všechno, ostatně tak už to v umění je, závisí na pocitech. Když se někde cítíte skutečně dobře, chcete se tam vrátit. Velmi rád vzpomínám například na výstavy v Kodani, Krakově, Budapešti, Regensburgu, Berlíně nebo Ženevě. Nezapomenutelným zážitkem pro mě byla i účast na

La Jeune Peinture 93 (Mladý malíř 93) v Grand Palais Paris (zúčastnilo se 160 malířů z 28 zemí). Je těžké vybírat, vždyť jsem vystavoval ve více než dvaceti zemích čtyř kontinentů. Většina Vašich děl vznikla v butovickém ateliéru.

Domnívám se, že patřím mezi adaptabilní výtvarníky, kteří jsou schopni tvořit téměř kdekoliv. Když se ponořím do práce, tak se oprostím od dění kolem sebe a naprosto se soustředím. Ateliér je ale pro malíře důležitý. Je to vlastně jeho druhý domov. A věřte, že vím o čem mluvím. Dříve, než jsem získal prostory v Praze 13, tak jsem maloval v neuvěřitelných podmínkách. Na Žižkově jsem měl ze starého ořechu spuštěnou šňůru elektrického vedení se žárovkou a mezi popelnicemi jsem se snažil dělat to, co by mělo v ostatních lidech vzbudit pocit pohody, spokojenosti a klidu. Když přijela skupina odborníků z Paříže, tak nevěřila vlastním očím. A vidíte, moje práce se jim líbily natolik, že jsem v Paříži vystavoval.

Jak dokážete skloubit svou práci a rodinný život?

Je to někdy skutečně náročné, ale snažím se pro to udělat mnoho. Nedá se říci, že úplně všechno, protože to bych nemohl malovat. Mám osmiletou dceru Andreu, pro kterou chci, ostatně jako každý jiný táta, to nejlepší. Byl bych rád, kdyby měla hezký vztah k přírodě, lidem i zvířatům, protože já pocházím z míst, kde tohle pro lidi mnoho znamená. Vždyť je to právě příroda, která v nás dokáže vzbudit ty nejhezčí city a pocity. Byl bych rád, kdyby i má dcera dokázala najít správný vztah ke kráse, ale musím se přiznat, že bych nebyl vůbec nadšený, kdyby si zvolila stejnou cestu jako já, tedy malířství. To je, i když se to na první pohled nezdá, především tvrdá a náročná práce.

Co Vás inspiruje?

V poslední době jsou to především duševní zážitky, které vycházejí z jakýchsi vnitřních prožitků a ty se snažím dát do obrazu. Proto se domnívám, že mé obrazy nejsou úplně na povrchu a že by se měly vnímat jiným způsobem, než jen vizuálním. Je nádherné, když někoho osloví a ten je nejen vnímá, ale najde si v nich i něco svého.

Jaké jsou Vaše plány a předsevzetí do nového tisíciletí?

Musím se přiznat, že velká předsevzetí a plány nemám. Dal jsem si za úkol, že si uspořádám všechno, co se týkají výtvarné činnosti. Mám totiž mnoho neutříděných věcí a myslím, že již nastal čas dát vše do pořádku. Pochopitelně plánuji další výstavy, ale o nich zatím hovořit nechci. Jsem malinko pověrčivý a nerad bych něco zakřiknul, takže bych to raději nechal jako malé překvapení.