Byl jeden čas, kdy jste mohli přepínat z jednoho televizního kanálu na druhý a vždy jste dříve či později narazili na jeho rozesmátý obličej. Někteří kritici se už báli otevřít i konzervu sardinek, aby na ně nevyskočil věčně optimistický Petr Novotný. Přitom rozhodně není rychlokvašená televizní hvězda. Jeho tvář je milovníkům dobré zábavy známa již po desítky let a po své hvězdné éře na obrazovce zůstává jedním z fenoménů naší kultury. Ať už kritici chtějí nebo ne.

Přes dvacet let je Petr Novotný také naším sousedem. Bydlí v nenápadném domě na okraji Řeporyjí. Rozhovor probíhal druhý den po dopadení uprchlého vraha Kajínka na Velké Ohradě, nedalo se tedy začít jinak než touto otázkou ...

Co říkáte dopadení nebezpečného trestance jen několik set metrů od Vašeho domu?

Je pravda, že jsme se doma před vycházkami se psem do Prokopského údolí z legrace strašili: "Co kdyby tam byl Kajínek?" Já jsem vždycky říkal, že už je určitě někde v Thajsku, a i kdyby byl někde v republice, tak nepůjde tam, kde manželka zrovna venčí psa. O to větší bylo pak mé překvapení, ale zase mě ta náhoda i hrozně pobavila a určitě ji využiji také ve svých vystoupeních.

Jste původem z Olomouce. Co Vás přiválo do Řeporyjí?

V pětašedesátém jsem šel do Prahy studovat vysokou. Chtěl jsem být hercem, ale na AMU mě nevzali a skončil jsem na Filozofické fakultě u oboru filosofie-čeština. Školu jsem však nedokončil a začal raději hrát v amatérských divadlech, pracovat v rádiu, hrát s Fešáky ... Někdy v té době moje maminka, která mě vždy vedla k "vysokým cílům", objevila montovaný dům. Naočkovala mi myšlenku, že bych si měl něco takového pořídit. Přestože jsem měl tehdy jen pět set korun měsíčně, a to ještě od ní, zkusil jsem to a začal hledat pozemek. Otevřel jsem si telefonní seznam obcí u Prahy a začal obvolávat Národní výbory, jestli nemají volné parcely. Řeporyje (tehdy ještě nebyly v Praze) byly první, kam jsem se dovolal a parcela byla. Osm let trvalo, než jsem dostavěl dům, nastěhoval jsem se v osmdesátém roce.

V roce 1980 už začalo růst i obrovské panelákové Jihozápadní město. Nevyděsilo Vás něco takového za humny hned po nastěhování?

Já sídliště dodnes necítím jako obtěžující prvek. Nemám ho hned za barákem a ani sem nemůže dorůst, protože je tu kolem chráněné území. Když jsem začal stavět, tak tu opravdu nebylo nic než pole, pole a pole ... a někde v dálce rostlo sídliště, ale nikdy jsem ho neměl za vetřelce. Tam, kde vyrostlo mi nevadí a mám ho naopak rád. Je tam metro, obchody, školy pro děti. Ne, opravdu mi nevadí, já a sídliště si udržujeme vzájemně výhodný odstup a nevadíme si.

Váš dům je poměrně nenápadný. Od člověka Vaší popularity by lidé spíše čekali palác v Jevanech ...

Zvenku je nenápadný, ale o to více je uvnitř "vymakaný". Už jsem se zabydlel a vyhrál si s různými věcmi, že mě odtud jen tak něco nedostane. Kdybych měl potřebu si postavit novou vilu, tak bych na to měl a není vyloučeno, že mě to ještě někdy nepopadne. Neumím si však představit, jak bych svou útulnou pracovnu a všechno ostatní přenesl jinam. Když jsem dostavěl, tak jsem se oženil a všechno jsme zařizovali se ženou, hrozně nerad bych ten příjemný dům opouštěl. To si radši plním všelijaká ta zbohatlická snobská přání, jako třeba bazén na zahradě, který může být krytý i odkrytý. Než jste přišel, tak jsme zrovna přemýšleli nad malou zimní zahradou na terase... V těchto věcech jsem sice trochu megaloman, ale mám pocit, že kdybych stavěl někde něco nového, tak vznikne úplně stejný dům.

V Praze 13 jste vystupoval například loni na Sousedském setkání, dvakrát také se svým pořadem v klubu Hájek. Cítíte se být součástí tohoto regionu?

Určitě. Vím, že mě tu všichni znají, hlavně v Řeporyjích. Když někomu vysvětluji cestu ke mně, nakonec stejně řeknu, ať se zeptá kohokoliv z domorodců a ti spolehlivě navedou. Kolikrát přemýšlím, jak by se zde dal povzbudit kulturní život a jestli je opravdu nevyhnutelné, aby se za kulturou jezdilo jen do centra Prahy. Není tu už ani kino. Nevím, jestli by lidé přišli, kdybychom si nějaké to kulturní zařízení tady zřídili, nebo jestli je budoucnost už jen v těch pohodlných velkých centrech a multiplexech. Nevím, zda lidé z okrajů Prahy sami vědí, jakou kulturu by přímo ve svém okolí vlastně chtěli.

Dokážete i z naprosto všedních situací vykouzlit historky k popukání. Čekáte a sbíráte nápady nebo jim jdete naproti?

Všechno dohromady, já vlastně ani nic jiného neumím ... Řekl bych, že jsem tímhle druhem humoru zaplnil určitou "mezeru na trhu zábavy", jsem tím typický a už mě někteří i kopírují. Abych se udržel ve formě, tak musím stále hledat podněty. V cizině, protože rád hodně cestuji, jim musím jít naproti. V Grónsku jsem například po dvou dnech v komfortním hotelu musel zmizet do iglů a vyrazit na lov s eskymáky a psím spřežením, na Bali jsem se vypravil za kouzelníky a v Rio de Janeiru jsem se šel podívat do slumu. A to přesto, že mě varovali, že ani policajta, který tam zajde už nikdy nikdo nespatří. V zahraničí jsem sběratel zážitků, doma mi stačí si každý den udělat alespoň jednu malinkou poznámku. Stačí třeba ten typický zvyk manželek otáčet oči v sloup. Poznamenám si, párkrát se k tomu vrátím a na konci je z toho sedm osm minut na jevišti.

Ve svých scénkách se hodně zmiňujete o své rodině, většinou jen nevážně. Jak žijete ve skutečnosti?

Předně je nás plný dům. Vejdeme se sem krásně všichni. Manželka učí v Butovicích němčinu (obrací se ke kuchyni : Mámo, učíš ještě něco jinýho?), tam chodí do školy i obě mladší děti. Starší studují střední školu, obě jsou před maturitou na obchodní akademii. Budou se pokoušet o vysokou, Pavel vypadá, že by zkusil novinařinu, dcera by chtěla na práva, to nevím jestli se jí podaří. Už také "razantně" podniká, v tom se docela potatila. Má vlastní IČO a všechny ty náležitosti okolo a myslím, že si vede dobře. Bohužel se jako rodina moc nevidíme, hlavně já jsem málo doma. Stále na cestách, pokud ne v cizině, tak po republice či na Slovensku, kde mám vlastní televizní pořad. Cestuji prakticky denně.

V jednom z nedávných rozhovorů jste řekl, že nepijete alkohol. Jaký k němu máte vztah? Pro Vás není jednou z múz, jako pro jiné umělce?

Ne, že bych se vůbec nikdy nenapil. Nejsem žádný zásadový abstinent, jen mi to prostě nechutná. Takové ty přípitky šampaňským a společenské povinnosti ještě zvládám. Co můžu, to je třeba čokoládový likér nebo vaječný koňak. Vrchol alkoholismu je u mě nějaký lehce alkoholický míchaný dámský nápoj. Archivních vín nebo značkových koňaků je pro mě škoda.

Člověk ve Vašich vystoupeních moc nenarazí na politiku. Sledujete ji také?

Já jsem veskrze politický člověk. Každé ráno poslouchám zprávy v rádiu, čtu komentáře v novinách, dívám se i na CNN a mám docela slušný přehled. Občas mě to táhne k myšlence udělat jednou politický kabaret a na jevišti občas i utrousím poznámku, ale v televizi se politiky snažím zdržet. Ono to souvisí s povoláním baviče, které s rolí politického kabaretiéra neladí. Když děláte politický kabaret, musíte být sami nějak vyhranění a musí to být na vás vidět. Navíc se vám polovina národa nesměje a druhá řve smíchy. Když se budu pořád navážet do nějakého politika, ztratím jeho příznivce, kteří se třeba jen chtějí pobavit, protože jsou otrávení politikou. A já chci pobavit všechny, ne jim kazit náladu.

Za totality to bylo jiné, protože jsme měli všichni "společného nepřítele" a cenili jsme si každé narážky, každého rýpnutí, kterým se podařilo obelstít cenzuru. Dnes bych musel rýpat jak do Klause, tak do Zemana a dělat si legraci z takového toho obecného stavu politiky. Tím bych možná jen podporoval tu blbou náladu, která nepřímo říká, že je všechno špatně a to je přesně to, co si nemyslím. Hodně věcí mě rozčiluje, ale přesto vidím tuhle republiku jako docela normálně zavedený podnik, kde se můžou vlády střídat a někdo mi je sympatický nebo nesympatický, ale ten základní prostor pro svobodu a podnikání tu je. Zvláště když vzpomenu, jak to bylo předtím, tak si toho nepřestanu vážit a byl bych poslední, kdo by si z toho chtěl dělat srandu.

Tento rozhovor vyjde až v lednu, v novém století. Co od něj čekáte?

Neprožívám to přelomově. Jsem stále optimisticky naladěný člověk. Souhlasím s Voltairem, že "žijeme v nejlepším z možných světů" a že se to určitě nebude zhoršovat. Všechny ty, co šíří paniku a popisují ozónové díry, kolapsy počítačů či jiné konce světa a katastrofy, podezřívám z toho, že tyto negativní vize potřebují, aby pak mohli mít radost z toho, že to dopadlo lépe než čekali. Možná i to působí pozitivně, ale já takový nejsem. Raději se dívám dopředu zvesela a vždycky říkám, že kdybych se měl mít líp, tak už by se to nedalo vydržet ...

Petr Novotný * 1947

Pochází z Olomouce a je především scénáristou, režisérem, hercem a v neposlední řadě podnikatelem. Sám se charakterizuje jako bavič, občas i zpívá. Byl už ale také loutkohercem Laterny Magiky, redaktorem rozhlasového Mikrofóra nebo moderátorem skupiny Fešáci. V televizi jste jej mohli poprvé vidět již v roce 1973 jako moderátora soutěže Správná dívka aneb Záhada šesti skříněk. Od roku 1980 žije v Řeporyjích. Má tři vlastní a jedno adoptované dítě. Manželka Mirka učí němčinu na základní škole v Nových Butovicích.