"Vždyť se dá psát o tolika důležitějších věcech," snažil se chvíli klást odpor jeden z mála starostů, kteří dostali důvěru voličů i zastupitelů již po tři volební období. V roce 1996 se málem stal senátorem a o dva roky později mu "hrozilo", že bude zvolen primátorem, když získal od Pražanů zdaleka nejvíce hlasů ze všech kandidátů do Zastupitelstva hlavního města Prahy. O tom, proč nakonec zůstal věrný své třináctce a co pro něj znamenala devadesátá léta, se nakonec rozpovídal v následujících řádcích.

Jak se člověku přihodí, aby se stal starostou padesátitisícového obvodu?

V revoluční době k tomu můžete přijít, ani nevíte jak. V listopadu 1989 jsem byl jedním ze spoluzakladatelů Občanského fóra na Lužinách. Považoval jsem to za logické vyústění mého předchozího života a postoje vůči komunistickému režimu, ale také mi bylo jasné, že nestačí jen oslavovat odchod pokřivených pořádků. Chtěl jsem osobně přispět k tomu, aby se v naší zemi dařilo tomu novému. Jak už to v životě chodí, ne všechny smělé a idealistické plány v toku času obstály, ale my jich tehdy měli plnou hlavu a stále se nemohli nabažit dříve nemyslitelné svobodné diskuse o uspořádání věcí obecních. Pak někdo navrhl, že když jsem tak výřečný a aktivní, mohl bych zkusit kandidovat na starostu. S něčím takovým jsem původně nepočítal. Vzal jsem si týden na rozmyšlenou.

To nebylo více kandidátů na takovou funkci?

To víte, že by se jich pár našlo a třeba i daleko lepších než já. Jenže málokdo z nás "revolucionářů" si troufl opustit svou původní profesi a na čtyři roky vstoupit do velkého a nejistého neznáma. Vzpomeňte si také na tehdejší odpor lidí k jakýmkoliv funkcím. Dlouho jsme s mou ženou Lídou přemýšleli a jen nejasně tušili, jaké změny by to mohlo přinést rodině. Nakonec nás oslovilo heslo, které jsme vídávali na plakátech po pražských nárožích: "Kdo, když ne my? Kdy, když ne teď?". Rozhodnutí nesedět v koutě, a na čtyři roky si to tedy zkusit, mi pak od základu změnilo život.

Co musel nový starosta udělat ze všeho nejdříve?

Celý seznam věcí, na které by nestačil snad ani celý STOP, jednu přednější než druhou. Vždyť tu tehdy nebylo téměř nic. Jen obrovské sídliště plné lidí, co se ani neznají, protože přišli teprve nedávno ze všech koutů Prahy, republiky, ba i z ciziny. Bylo třeba začít sázet stromy a zeleň, vytvořit podmínky pro chybějící obchody a služby, vybudovat inženýrské sítě v původních obcích nebo prosadit, aby k nám co nejdříve vedlo metro a lidé se nemačkali v přecpaných autobusech. Chybělo jen málo a metro přes Jihozápadní Město vůbec nevedlo nebo bylo jeho dokončení odloženo o mnoho let. Školy praskaly ve švech, protože socialističtí plánovači nenavrhli dostatečnou kapacitu školních budov pro sídliště s nejmladším věkovým průměrem v Praze. Dostavěli jsme přes sedmdesát učeben, což se rovná třem novým školám. Vznikly střední školy včetně gymnázia. Na Lužinách byla otevřena další knihovna, podporovali jsme nejrůznější kulturní aktivity... Museli jsme zkrátka bojovat za spoustu věcí, které dnes občané i voliči správně považují za zcela samozřejmé.

Anonymitu sídlištních králíkáren se však vymýtit nepodařilo ...

Vymýtit možná ne, potlačit určitě ano. Nevím, zda je vůbec možné vyhrát boj s anonymitou mezi tolika paneláky, ale nepřestanu se o to pokoušet. Nejvíc si cením toho, že se podařilo vyklíčit zárodkům občanské společnosti. Spolkům, organizacím a dalším aktivitám stovek činorodých a schopných lidí, kteří se mezi sebou poznávají a potkávají. Vzniká základ sounáležitosti lidí žijících na třináctce, takový zdravý lokální patriotismus. Přispělo k tomu třeba i vydávání STOPu, později kabelové televizní vysílání, také to, že se pravidelně scházíme na nejrůznějších společných akcích, které pořádá buď radnice nebo některý ze spolků, případně firmy a podnikatelé. Jako čtvrť máme i svůj znak a další atributy, které mohou působit jako drobnosti, ale mají svůj velký význam. Je to takové jemné předivo aktivit a vztahů - kořínků, na kterých pak vyrůstá košatý strom. Nejvíce nám pomohlo to, že lidé vzali aktivity prvních radních a zastupitelů za své. Jako příklad bych uvedl to, co jsme tehdy museli udělat asi opravdu ze všeho nejdříve - uklidit obec. Uvědomili jsme si, že si nikdo nebude vážit svého domova, když v něm bude doslova "bordel", když všude budou černé skládky, zabahněné ulice, poletující odpadky, nepořádek kolem popelnic atd. Začali jsme tedy tlačit na odpovědné firmy, vlastníky a správce domů, rozběhli systém třídění odpadů, zavedli dvojkoše na psí exkrementy, organizovali třeba i brigády a výsledek se dostavil. K tomu přibývala zeleň a nové upravené plochy. Možná namítnete, že to stále není ideální, ale když si vzpomenete, jak to vypadalo před deseti lety v ulicích nebo v budoucím Centrálním parku, tak je vidět obrovský posun.

Nepořádek v ulicích se při dobré vůli dá odstranit rychle. Jak se ale vypořádat s nepořádkem, který nám všem po socialismu zbyl v hlavách?

S tím se budou potýkat asi i příští generace. Neúcta k vlastnictví, závist, neochota nést odpovědnost plynoucí ze svobody, spoléhání na stát nebo lpění na tom, že všichni máme stejně - i když stejně málo. V minulém režimu vše "patřilo" všem a nic nikomu, takže se nikdo o nic nestaral, nepečoval. Hned, jak jsem se stal starostou, razil jsem heslo, že každý metr půdy musí někomu patřit. Dodnes to jde hůře, než jsme si tehdy dokázali představit. Stále probíhají restituce, privatizace, dlouhé soudní spory. Mnohé dokumenty k vlastnictví budov i pozemků se v socialistické éře ztratily nebo vůbec nebyly vedeny. Velkým pozůstatkem socialistického myšlení je také vztah některých lidí k bydlení. Mají pocit, že obec či stát jsou povinni jim zajistit bydlení vysoké úrovně za co nejnižší cenu. I regulované nájemné se jim zdá přemrštěné a běda, když něco nefunguje podle jejich představ. Domov pro ně začíná až za prahem jejich bytu a osud domu je jim lhostejný. To přece není jejich starost, to ať si řeší "ti nahoře". I proto chceme dále privatizovat. O vlastní se lidé obvykle starají lépe.

Je přece logické, že mnoho lidí stále teskní po pohodlných dobách, kdy vše dotoval stát...

Také proto stát jako celek stále chudnul a zaostával za světem. Byl to systém, který nám měkce vypolštářoval cestu do pekel a lidé se po ní nechali ochotně vést. Vznikla atmosféra, kdy se nikomu nevyplatilo být aktivní a iniciativní, naopak za to mohl být ještě potrestán. Hodně lidí se pak naučilo na systému pohodlně přiživovat s minimálním pracovním nasazením. Různí tuneláři a podvodníci, kteří se pak vynořili, nejsou produktem demokracie, ale pozůstatkem minulosti - je to ta část příživníků, která se zorientovala v nových poměrech a jejich slabinách nejrychleji. Další část byla zase už příliš socialistickým způsobem života zlenivělá na to, aby se na něco zmohla, a tak teď alespoň požaduje, aby mohla žít ve vatičce na státní či obecní útraty.

Sociálně slabší na tom ale opravdu nejsou růžově. Kde mají lidé brát na stále vyšší nájmy a další ceny? Ozývají se i hlasy, že Praha 13 chce zvyšováním nájmů a vystěhováváním neplatičů vytlačit sociálně slabé pryč ...

Nezlobte se na mě, ale to je hodně zkreslené. Jednak vystěhováváme neplatiče bez rozdílu jejich postavení a možná byste se divili, kolik z nich na tom vůbec není sociálně špatně. A pak, každý neplatič má šanci svou situaci vyřešit, často na to má léta, po která běží soudní řízení, bez kterého nikoho jen tak sami od sebe vystěhovat nemůžeme. Ale ti, kteří s námi nekomunikují, byty často devastují nebo zneužívají na černé pronájmy za rozhodně vyšší než regulované nájemné, ti si nezaslouží žádné ohledy. Je to opět jedna z věcí, ve kterých se snažíme nastolit řád a pořádek. Aby slušní nemuseli doplácet na ty neslušné a nespolehlivé. Nájemné zvyšujeme jen o tolik, kolik umožní vláda, a teprve v posledních letech to začalo stačit alespoň na běžnou údržbu. Rozsáhlé opravy a rekonstrukce mnoho let zanedbaných domů stále musíme dotovat z jiných zdrojů nebo obec zadlužovat.

Zamluvili jsme otázku. Co tedy se sociálně slabými?

Politici na všech úrovních budou muset najít systémové a dlouhodobé řešení, byť zpočátku bolestné a velmi nepopulární. Vytvořit podmínky těm sociálně slabým, aby si dokázali pomoci sami. Velmi moudré čínské přísloví říká: Dej člověku rybu a bude sytý jeden den, nauč ho chytat ryby a bude sytý po celý život. Nejen současná vláda však zatím spíše krmí spoustu lidí rybami, často s mnoha chutnými přílohami, místo aby prostředky soustředila na aktivní politiku zaměstnanosti nebo do opravdu masivní podpory vzdělání. Když vidím, jak výše sociálních dávek, které stát vyplácí obyvatelům Prahy 13, již téměř dosahuje výše našeho ročního rozpočtu, mám pocit, že se oklikou vracíme zpět do socialismu. Dávky dostávají mnohdy i lidé, kteří je zas až tolik nepotřebují, štědrý stát si opět vytváří masu lidí, kteří jsou na něm závislí, a ve svém důsledku je motivuje k tomu, aby byli raději chudí. Myslím, že v dnešní době nikdo nemůže říci, že je opravdu existenčně sociálně ohrožen. Sociální síť je tak pevná, že dává šanci každému potřebnému, a je jen otázkou, nakolik jsou různí lidé schopni a ochotni se té šance chytnout a nakolik je setrvávání na dně společnosti jejich vlastní dobrovolnou volbou.

Pravicoví politici jsou často obviňování z antisociálního myšlení. Jde však spíš o jinou volbu priorit, preferování dlouhodobých přínosů proti okamžitým projedeným ziskům. Já sám jsem si v mládí prožil, co to znamená, když je člověku opravdu zle. Po těžké autohavárii jsem se ocitl v léčebně, kde jsem poznal osudy náhle ochrnutých lidí, mladých, talentovaných ... Dlouho jsem žil v nejistotě, zda budu vůbec ještě někdy chodit, můj pohled na svět se velmi proměnil. Dnes by chtěl každý druhý jezdit bavorákem a cpát se uherákem. Poznal jsem, že tyto věci vůbec nejsou podstatné.

Co dělá v sociální oblasti radnice Prahy 13 ?

Sociální oblast vidím ve dvou rovinách. Je tu rovina peněz a reálných finančních možností či nemožností něco udělat. A pak je tu rovina podle mě mnohem důležitější, rovina osobního přístupu k lidem. K té první rovině už jsem zmínil, že nejsem pro rozhazování sociálních dávek na všechny strany, ale spíš konkrétní adresné pomoci těm, kteří to skutečně potřebují. Proto jsme zřídili v Praze 13 pečovatelskou službu, proto jsme založili fond "Pomoc v nouzi", proto prosazujeme výstavbu bezbariérových přechodů pro postižené a mnohé další aktivity zacílené na konkrétní lidi a konkrétní ohrožené skupiny lidí od nejmenších po nejstarší. V té druhé rovině radnice myslí na jubilanty, zlaté svatby či přivítání nových občánků, podporuje kluby seniorů, kluby postižených, chráněné dílny, organizuje společenská setkání, tábory pro děti ze sociálně slabých rodin. Já sám si vždycky udělám čas lidi navštívit, popovídat si nebo i třeba něco zahrát na kytaru - to je tradice, kterou jsme založili již před vánocemi v devadesátém roce. Nesmírně si cením partnerů, kteří nám v sociální sféře pomáhají. Jsou to nejrůznější občanská sdružení, církve nebo i dětské organizace. Dělají to sami od sebe, často bez nároku na odměnu a možná i lépe a citlivěji, než by toho byl schopen sebeosvícenější úřad.

Deset let starostování určitě není jen přehlídkou úspěchů. Co se nepodařilo?

Po revoluci jsme chtěli zastavit ošklivou panelovou výstavbu, bohužel se ukázalo, že se bez ní ještě po nějakou dobu, byť ve vylepšené podobě neobejdeme, chceme-li stavět alespoň nějaké nové byty. Chtěli jsme dokončit rozestavěná monstra obchodních a kulturních středisek, ale výsledky jsou poměrně hubené. Chybí peníze, jsou problémy s pozemky, rozsahem a stavem těchto kolosů. Dalším problémem je rekultivace dvou obrovských hald zeminy a stavebního nepořádku, které na našem území zbyly po výstavbě sídlišť v 80.letech. Ta viditelnější z nich snad přijde na řadu nyní s uvažovanou výstavbou aquaparku. Z těch drobnějších věcí se neujaly třeba psí záchodky nebo pouliční vitríny s informacemi pro občany. Ty opakovaně čelily takovým atakům vandalů a sprejerů, že už si to radnice nemohla dovolit financovat. Těch chyb a nesplněných plánů či iluzí by se samozřejmě našlo více, jak se říká, kdo nic nedělá, nic nezkazí.

Iluze však jsou občas dobrým motorem. A pak - chybami se člověk učí...

Jedna z porevolučních iluzí vyprchala velmi rychle a skoro je to pro svou dobu příznačné. Když jsme nastoupili jako nový tým na tehdejší Místní národní výbor ve Stodůlkách, chtěli jsme demonstrovat svobodné myšlení i uvolněnějším oblečením. Já jsem třeba chodil na radnici v kraťasech, v tričku. Pak se zde objevili první zahraniční investoři se svými značkovými obleky a nám došlo, že pokud nás mají brát vážně a ne jako nějaké neandrtálce z východu, kterým stačí nabídnout pár zrcátek a korálků, musíme i my působit důvěryhodně. Že prostě rozdíl mezi komunistickým papalášem a demokraticky zvoleným politikem není v tom, co má na sobě, ale co dělá pro lidi.

Další věcí, která nám rychle došla, byla nutnost změny názvu čtvrti. Pokud bychom se dál jmenovali jen Stodůlky, pražský magistrát by nás považoval stále za jakýsi okrajový venkov. Proto jsme změnili název na Jihozápadní Město a později na Prahu 13, aby byla podtržena role tohoto území jako přirozeného centra jednoho z nových plnoprávných pražských obvodů.

To ovšem znamenalo nárůst počtu úředníků, potřebu nových prostor a výdaje. Nestačilo to nechat tak, jak to je?

Pokud by se lidé smířili s tím, že pomalu kvůli všemu musí dojíždět na přetížené úřady na Smíchov, tak proč ne. Na města a obce však začaly přecházet i nové povinnosti ze státu a bylo nutné zajišťovat i věci, na které se předtím vůbec nemyslelo. Naše radnice má nyní něco přes 250 zaměstnanců, kterým se šmahem říká oním nepopulárním slovem úředníci. Ale do toho čísla patří i ti, co se starají o sociální služby, životní prostředí, školy nebo zdravotnictví. Myslím, že v tomto počtu pracují efektivně a zaslouží si ocenění. Zvláště když si vezmete, že nepředstavují servis jen pro 53 000 obyvatel samotné Prahy 13, ale vykonávají v mnoha oborech i státní správu v přenesené působnosti pro několik desítek tisíc obyvatel okolních městských částí - Řeporyjí, Zličína a Řep.

To, čeho bychom chtěli dosáhnout nyní, je soustředění všech agend a služeb radnice občanům na jedno místo, kde budou vytvořeny i odpovídající podmínky jak z hlediska zázemí, tak i dopravní dostupnosti.

Radnice je nyní roztroušena v několika panelových domech a bývalých školkách. Zabíráme 66 bytů a v některých budovách ani nejsou veřejně přístupné toalety. Proto mne docela pobuřují hlasy, které jedovatě syčí, že chystáme výstavbu nové radnice za peníze daňových poplatníků jen pro větší pohodlí úředníků a radních. Navíc, až bude nová budova dokončena, já už starostou nebudu a pro sebe ji tak určitě nestavím.

Znamená to snad, že očekáváte volební porážku? Nebo ve volbách za dva roky už nebudete počtvrté kandidovat na post starosty?

Nechci svou kandidaturu úplně vyloučit, ale spíš se kloním k tomu, že mě i Praze 13 prospěje změna. I v politice by mohlo platit zlaté pravidlo - třikrát a dost. V této zemi máme bohužel dost odstrašujících příkladů politiků, kteří nezvládli umění včas odejít. Volební porážku bych čekal snad jen v případě nějakého velkého průšvihu. Myslím, že se svou dosavadní prací se nemusím stydět podívat zdejším lidem do očí a velmi mě těší i zavazuje rostoucí podpora, které se mi od mých spoluobčanů dostalo při všech minulých volbách. Cítím, že nastává čas být užitečný i jinde a jinak, dokonce možná nikoliv nutně v politické sféře. Ale to jsou zatím jen předčasné úvahy, za dva roky se ještě může stát mnoho věcí.

Když se chce politik udržet v křesle, argumentuje tím, že nechce odcházet od rozdělané práce. V Praze 13 je jí rozděláno málo?

Nikdo není nenahraditelný a svět ani Praha 13 se nezboří, když nějaký Bratský nebude starostou. Vždy bude rozdělaná práce, ale o to se musí už postarat pokračovatelé. Někdy je důležitější roztlačit věci tak, aby fungovaly samy automaticky, jen hloupý starosta, ředitel či manažer dělá věci tak, aby stály jen na něm. Něco se mi podařilo a k něčemu stačím jen prošlapat cestu, pracuji v dobrém týmu zastupitelů i radních, který tu doufám, zůstane zachován. Občané Prahy 13 měli šťastnou ruku, když si v posledních třech komunálních volbách vždy zvolili takové složení zastupitelstva, které se dokázalo přenést přes úzce stranické zájmy a v praktických otázkách se zatím pokaždé shodlo na zájmu obce.

Před čtyřmi lety jste zde kandidoval na senátora. To jste chtěl odejít už tehdy?

Ne, tehdy jsem byl přesvědčen, že funkce starosty a senátora se mohou účelně doplňovat, zejména v pražských podmínkách. Nešlo o to, že by se to nedalo zvládnout, protože umění politiky je ve vytvoření akceschopného týmu. Nových sil mi tehdy nalila obrovská důvěra lidí, díky kterým jsem zvítězil v prvním kole, ale s odstupem let jsem skoro rád, že jsem ve druhém prohrál s mediálně mnohem známější tváří Michaela Žantovského. Voliči se tehdy přiklonili k názoru, že obě funkce najednou dobře zvládat nelze a paradoxně mě tak nezvolili proto, abych zůstal jejich starostou. Tehdy také ještě vůbec nebylo jasné, jak se zbrusu nový senát vyprofiluje. Kampaň i volby byly tehdy pro mě cennou zkušeností, ale dnes už bych na senátora kandidovat nechtěl.

V čem by se podle vás doplňovaly funkce starosty a senátora?

Senátor, který je zároveň starostou může pomoci svými zkušenostmi z komunální politiky a zná lépe problémy běžných lidí, se kterými je narozdíl od jiných senátorů ve stálém kontaktu. Práce starosty spočívá z velké části v neustálém shánění peněz a v dobrém slova smyslu i lobbování ve prospěch své čtvrti na nejrůznějších vyšších úřadech či ministerstvech. Lidově se tomu říká také "leštění klik" a to, jak to v které obci či městě vypadá, je obvykle přímo úměrné této aktivitě starosty. Se starostou, který je zároveň senátorem, si už přece jen méně ministerských úředníků dovolí jen tak zamést nebo ho vypoklonkovat ze dveří. Tuto zkušenost jsem si přinesl už ze spojení funkcí starosty městské části a zároveň člena celopražského zastupitelstva. V roce 1990 jsem byl prvním a jediným, kdo zastával obě tyto funkce a nyní už je nás takových několik. Jde totiž nejen o lepší vyjednávací pozici vůči magistrátu, ale i o informační toky a příležitosti, které se jinak ke starostovi, který jen sedí ve své kanceláři, dostanou až zprostředkovaně a leckdy pozdě.

Ze stejné logiky, kterou jsem před chvílí popsal, vychází i to, že jsem se v roce 1998 v bouřlivých povolebních jednáních nechal vyškrtnout ze seznamu kandidátů na primátora Prahy. To bych se totiž stal jakýmsi "maxistarostou", který už by na svou třináctku neměl vůbec čas. Rozhodně neusiluji samoúčelně o nějaké funkce jen pro ně samé.

Praha 13 vyrostla z okrajového sídliště v dynamicky rostoucí čtvrť, s výbornou dopravní dostupností, kde přibývá obyvatel a sídel velkých domácích i zahraničních firem, stala se atraktivní lokalitou k bydlení. Jak je tedy možné, že starosta tak významného obvodu pořád bydlí s rodinou v paneláku ?

Takovou otázku bych čekal spíše od západních novinářů. Třeba v Německu by neměl šanci na zvolení starosta padesátitisícového města, kdyby jezdil nějakým obyčejným volkswagenem. "Když se nezmůže na pořádný mercedes, jak mu máme věřit, že je dost schopný, aby řídil město?" uvažovali by tam voliči. V Čechách je mentalita lidí, jak známo, trochu jiná. Tím nechci říci, že bydlím v družstevním paneláku jen proto, abych se dělal skromným a lidé mi nezáviděli. Nám však současné bydlení celkem vyhovuje. Děti mají blízko do školy, nemusí dojíždět a mohou se zde vyřádit pod okny s kamarády na hřištích, v kroužcích či se skauty. Životní prostředí paneláků není zvlášť estetické, ale je poměrně čisté. Do centra je to 15 minut metrem, do Prokopského údolí 10 minut pěšky. Ač to mnozí nevidí, byt I.kategorie v paneláku je dost komfortním bydlením s minimem starostí.

Na začátku jste zmínil, že jste s manželkou jen nejasně tušili, jaký vliv bude mít souhlas s kandidaturou na rodinný život. Nyní už to asi víte ...

Než jsem se stal starostou, trávil jsem s rodinou prakticky všechen svůj volný čas. Zvláště po narození obou našich synů. To se pak radikálně změnilo. V průběhu let mě nové a nové úkoly vytěžují stále více a přesto se myslím docela úspěšně snažím, aby jednou děti neřekly, že svého tátu vlastně neviděly. V manželce Lídě mám obrovskou oporu i zázemí a bez ní bych asi tak dlouho být starostou nevydržel. Často i na ni dolehnou mé starosti starosty, když se na ni obracejí různí lidé s prosbou o pomoc. Jako by byla takovou vrbou Prahy 13. Pak často "úřadujeme" i doma, ale to už asi k této práci patří. Dělám práci, kterou mám rád a sám jsem si ji vybral. Dala mi i osobně mnoho zkušeností, skoro jako bych studoval několik dalších vysokých škol. Být známou osobou ale nepřináší rozhodně jen samé příjemné radosti.

Myslíte, že politici více doplácejí na ty nepříjemné stránky popularity?

Oni si to někteří i zaslouží ... (smích), ale spíš to člověka vyčerpává. V případě starosty si mnoho lidí myslí, že je na svém území jakýmsi absolutním neomezeným vládcem a obracejí se na něj s neuvěřitelnými požadavky. V prvním roce starostování se mi dokonce stávalo, že mi volali lidé v noci domů, že jim praskly v domě trubky nebo že na parkovišti stále houká alarm. "Starosto, udělej s tím něco!" To jsou extrémní příklady, ale dodnes mnoho lidí netuší, že starosta sice může svou vahou ovlivnit ledacos, ale jeho reálné pravomoci jsou omezené. Odpovídám se ze všeho místní radě a zastupitelstvu, které mě zvolilo a které je samo nejvyšší autoritou v každé obci.

Podstatně méně úsměvnou kapitolou jsou pak období před volbami, kdy se na sebe dozvídám neuvěřitelné věci. Kolik jsem si kde nabral úplatků, že stavím pro svou dceru (kterou nemám) "monstrbarák" v Řeporyjích nebo, že ta dětská hřiště staví radnice jen kvůli starostovým dětem. Z těch nesmyslů je ještě tak něco pravdy na tom posledně jmenovaném. Ano, rekonstrukce hřišť prosazuji mimo jiné i kvůli svým dvěma synům. Kdyby každý otec kvůli svým dětem zasadil strom, vybudoval hřiště nebo vedl nějaký kroužek, nemuseli bychom se možná potýkat s tak rozsáhlou kriminalitou a drogovou závislostí.

Co dělají vaši synové, jak jsou staří a jak vidí vaše starostování?

Staršímu Petrovi je 14 a chodí na gymnázium v Nových Butovicích, mladší Pavel (12) je žákem základní školy. Otec-starosta pro ně znamená radost i starost zároveň.Často musí odpovídat na dotazy, které jsou spíše určeny mně, a tak se už nyní v problémech obce docela vyznají. Na druhé straně se zase někdy stávají terčem různých poznámek či posměšků. Především v předvolebních obdobích nám jich bylo s manželkou docela líto. Celkově však myslím, že k mé práci mají i osobní vztah a těší je, když se něco nového podaří uskutečnit. Pražskou třináctkou žije prostě celá rodina, což je na klatovské "patrioty" skoro až s podivem.

V Klatovech jste vyrůstal a přičichl i k šumavské přírodě a ke skautingu. Dalo vám to něco i pro práci starosty?

Heslem starších skautů je "Sloužím" a to myslím hovoří za vše. Měl jsem štěstí, že mě jako kluka zastihlo krátké období obnoveného skautingu na konci šedesátých let, než jej komunisté podruhé a ve vzácné shodě s nacisty, zakázali a násilně sloučili s Pionýrem. Naši vedoucí čerpali to nejlepší z tradice prvorepublikového i světového skautingu a hluboce nám vštípili nejen úctu k přírodě, k bližním, ale i lásku k zemi, ve které žijeme a která si neprožívala právě nejlepší období dějin. Naučili nás samostatnosti, odpovědnosti i pokoře ke světu okolo nás, byl to prožitek opravdového přátelství i dobrodružství a studnice moudrosti i dovedností, ze které čerpám dodnes. Stále také cítím povinnost tyto hodnoty předávat dále. V sedmdesátých a osmdesátých letech jsem tak činil v ilegálním skautském hnutí a při práci s různými dětskými oddíly v Klatovech i později v Praze. I dnes, kdy už mi na to zbývá jen minimum času, mám svůj skautský oddíl, se kterým vyrážíme každoročně na skutečný "drsný" zálesácký tábor do šumavských lesů.

Z třetího mandátu voličů vám zbývají ještě dva roky. K čemu je využijete?

Asi největším projektem, který bych chtěl alespoň nezvratně pomoci rozběhnout, je Aqua-atol, už dlouho usiluji o zavedení Internetu do všech našich škol, aby k němu měl přístup každý žák či student a určitě by se mohlo podařit vybudovat ještě nějaké to nové hřiště. Chybí nám semafory ještě na několika nebezpečných křižovatkách, další podporu ve formě techniky, bytů nebo nových služeben potřebují Městská i republiková policie. Se Západním Městem pro dalších 30-40 tisíc obyvatel nám už nyní pomáhají špičkoví světoví urbanisté z University of Columbia v New Yorku. Parkování při neustálém zvyšování počtu aut - to si žádá, nějaký geniální nápad, ale kde ho vzít? ... Poslyšte, došla vám páska v magnetofonu, nenapovídal jsem toho už nějak moc? Vždyť jsem vám říkal, že jsem starostou, protože jsem byl moc výřečný. Já už asi jiný nebudu ...

Děkuji za rozhovor.

Připravil Petr Krajánek
Foto: -plk- a archiv

Narodil se 8.dubna 1955 v Klatovech. Vystudoval VŠ Dopravní v Žilině a posléze pracoval jako odborný asistent v Dopravním rozvojovém středisku Praha na výhledových studiích pro Ministerstvo dopravy. V roce 1990 byl zvolen starostou dnešní Prahy 13 a současně členem Zastupitelstva hl.m. Prahy. Znovu zvolen ještě v letech 1994 a 1998. V roce 1996 neúspěšně kandidoval v Praze 5 a 13 na funkci senátora. Je ženatý a má dva syny.