Od pátečního rána 8. září jsem slyšel poštěkávat psa. Věděl jsem, že patří sousedům, proto jsem tomu zpočátku nevěnoval pozornost, domnívaje se, že se psem odcházejí ven a že se ozývá během cesty domem. Když štěkot neustával, podíval jsem se za dveře bytu. Pes seděl na rohožce u dveří a v téměř pravidelných intervalech štěkal na dveře, domáhal se vpuštění do bytu. Protože se s tímto psem příliš nesnášíme ještě z dob, kdy jsem v domě (a po něm) nejednou uklízel, opatrně jsem zazvonil na zvonek u sousedů. Nikdo nebyl doma. Nebyl jsem nijak překvapen, protože jsem psa před domem, ve sklepě domu nebo na chodbě viděl pohybovat se bez doprovodu již mnohokrát.

Když se situace neměnila, pokusil jsem se psa (Bobinu) vyhnat ven z domu, protože stálé štěkání mi nedovolovalo soustředit se na jakoukoliv činnost (kromě pouštění hlasité hudby, na které by si ovšem mohli stěžovat zase jiní sousedé). Při druhém pokusu mě pes napadl. Je jasné, že jednal ve strachu, za dveřmi by se tolik nebál. Nekousl mě, uhnul jsem a šel volat policii. Policie České republiky tyto případy jistě ráda přenechává Městské policii, kam jsem okamžitě zavolal, situaci vysvětlil a obdržel telefonní číslo na Odchytovou stanici psího útulku v Tróji. Rád bych do útulku zavolal a požádal je o pomoc, jenže je docela dobře možné, že než by se sem dostali, pes by byl dávno v bytě. A přivolání odchytové služby bych nakonec pravděpodobně zaplatil já. Situace se nezměnila celé dopoledne. Když jsem na chvíli odcházel z bytu ven, pes na mě vrčel - bál se. Když jsem se za čtvrt hodiny vrátil, pes vrtěl ocasem a ožil - až do chvíle, než poznal, že se nevrací nikdo, na koho by čekal.

Ve 13 hodin se situace změnila. Vrátila se nejmladší dcera ze školy. Klíče od bytu však nemá; její maminka mi kdysi řekla, že nemá peníze na kopie klíčů(!) a že dětem by je stejně nedala, protože by je ztratily. Takže v pátek 8. 9. 2000 ve 13 hod. 15. min. již pes neštěká. Čeká i s dcerkou přede dveřmi, až se vrátí někdo, kdo je pustí domů.

Jiří Březík

Rád bych se zmínil o problémech, které zřejmě netrápí pouze mě. Má žena si vybrala Stodůlky jako oblast, kde by mohl v klidu vyrůstat náš syn. Velice se jí líbil systém volného prostoru na hraní uvnitř rondelů. Nyní, když zde již bydlíme, však přicházíme na některé nedořešené věci. První je problém, se kterým se potýkají snad všechny pražské obvody - psí exkrementy. Díky rondelům by se tento problém dal velmi elegantně vyřešit a to tím, že by pro venčení psů jejich majitelé využívali všechny ostatní prostory vyjma ploch uvnitř rondelů. Myslím, že by i majitelé psů mohli pochopit, že pobíhání dětí mezi exkrementy jejich miláčků není zrovna ideální. Toto řešení by z hlediska hygienického bylo asi nejméně bolestivé.

Druhý problém je scházení se narkomanů uvnitř rondelů, kde využívají různé "domečky" a prolézačky vybudované pro děti. Faktem je, že jsem ještě nepotkal v okolí našeho domu policistu a to ani ve dne ani večer natož pak v noci.

To, co jsem zmínil, však nemění fakt, že Stodůlky jsou jedním z nejpříjemnějších míst k bydlení v Praze, a to jak díky rozvinuté infrastruktuře, tak i díky perfektnímu zázemí v oblasti sociální apod.

Jan Novotný