V poslední době se ozývají hlasy, že radnice buduje sportovní hřiště pro
mládež v nepřiměřeném rozsahu a mládež je pak stejně nevyužívá.
Místo toho se raději věnuje vandalství, potloukání po ulicích, kouření,
drogám či krádežím. Je třeba působit na využití volného času jinak?
Počet nových hřišť se mi zdá také nepřiměřený, jenže z druhé strany.
Bylo by jich potřeba ještě mnohem více, na to ovšem nejsou peníze.
Rozhodně musím odmítnout názor, že hřiště, sportoviště a jiná zařízení
nejsou využívána. Naopak jsme paradoxně zaznamenali stížnosti občanů
na to, že jsou využívána až moc. Některým lidem vadí hluk, který
na těchto hřištích provozem logicky vzniká. Stížnosti na křik dětí,
rány míčem apod. se ozývají nejen od hokejbalového hřiště na Lužinách,
ale i z Nových Butovic a ze Stodůlek. "Oni si tam ti malí hajzlíci
hrajou," abych citoval přesněji jednoho občana. Těmito stížnostmi
a místy i výhružkami se zabývalo na svém květnovém zasedání i Místní
zastupitelstvo, které vyjádřilo jednoznačnou podporu organizovaným
i neorganizovaným sportovním aktivitám. I Praha 13 je již rušnou
a pulsující čtvrtí. Tak jako jinde působí hluk doprava, na určitých
místech jsou to zase jiné lidské aktivity. Žije nás tu přes padesát
tisíc na poměrně malém prostoru, ne všude lze udržet klidnou atmosféru
vilové čtvrti.
Rád bych také, aby mládež nebyla jako celek házena do jednoho pytle.
Někdo se věnuje sportům, hudbě, jazykům, výtvarným aktivitám, chodí
do nejrůznějších oddílů a kroužků. Jiní radši posedávají po lavičkách,
plivou kolem sebe, hulákají, čmárají na vše, co vidí fixkami či
sprejem. Kdo z nich to v životě dál dotáhne, je nabíledni. V Praze
13 působí množství spolků, organizací, oddílů či klubů nejrůznějšího
zaměření, které nabízejí stovky aktivit. Školy nezůstávají pozadu.
Stačí si vybrat. Zastupitelstvo nedávno znovu zvýšilo na 800 000,-
Kč částku přidělovanou na granty pro využití volného času. O nových
hřištích jsem se již zmínil, výborně pracuje Dům dětí a mládeže
Prahy 13 a kromě toho znám osobně desítky nadšenců, kteří pracují
s dětmi a mládeží ve svém volném čase a převážně bez nároku na odměnu.
Tito všichni, radnice, učitelé, školy i spolky se mohou třeba přetrhnout,
ale není to nic platné, pokud nefunguje to nejzákladnější - rodina.
Tam se rozhoduje o tom, na jakou dráhu se dítě vydá a jaké bude
mít vlastnosti, chování, svědomí. Podle ratolesti se pozná, zda
se jí rodiče věnují, zda se alespoň zajímají, co dělá, nebo zda
výchovu zanedbali. To pak pocítíme všichni.