ŽIJÍ MEZI NÁMI

Po gymnáziu jste si zvolil technický směr, přestože jste měl blíže k pedagogické fakultě. Proč?

Byl jsem relativně poslušný a v osmnácti letech, když jsem se rozhodoval co dál, mě rodiče od pedagogické fakulty odrazovali. Zvolil jsem tedy stavební fakultu a po promoci jsem nastoupil do projektové kanceláře. Nebyl jsem do toho ale příliš "zažraný", realizoval jsem se tedy ve volném čase prací s dětmi a začal jsem chodit do Pěveckého sboru pražských učitelů. Po třech letech jsem se odhodlal jít učit a naskytla se mi příležitost nastoupit na "rodném" Gymnáziu Na Zatlance. Začal jsem tam učit odborné stavební předměty (na gymnáziích existovaly v té době "volitelné" předměty tohoto typu, tzv. základy odborné přípravy). Vedle toho jsem dokončil pedagogické studium.

Dnes ale učíte jiný předmět a na jiném gymnáziu...

Po roce 1990 byl technický trend opuštěn a na gymnázia se vrátila hudební výchova. To je můj svět. Začal jsem Na Zatlance učit matematiku a hudební výchovu. V roce 1994 se naskytla příležitost nastoupit na nově zřizované osmileté a čtyřleté gymnázium v Nových Butovicích. Lákala mě myšlenka učit studenty osmiletého gymnázia, které nabízí ideální překlenutí problémového věku. Pro studenty primy, žáky prvních ročníků osmiletého gymnázia, bylo gymnázium samozřejmě náročnější než základní škola.

Do původních prvních ročníků byly přijímány děti, z nichž nebyl takřka výběr. Zájem o studium, možná také z důvodu nedostatečné informovanosti, nebyl velký. Ze začátku přicházely děti, které na studium očividně nestačily. Dnes jsou ti původní primáni v sextě. Vyzráli. Podstatná většina kantorů s nimi po těch letech báječně komunikuje.

Vzpomínám na okamžik, kdy mi studenti oznámili, že mě vybrali do ankety o titul Zlatý Amos. Byla krásná vánoční atmosféra, 25. prosince, vystupovali jsme na Žofíně s Rybovou Českou mší vánoční. Tehdy přede mne studenti položili přihlášku s otázkou, jestli mi to nevadí. Opravdu mi to trochu vadilo. O anketě jsem samozřejmě slyšel, i když přesně jsem nevěděl, co všechno obnáší. Když mi ale došlo, že jim muselo stát za to něco o mně napsat, sehnat nejméně sto podpisů a poslat na příslušnou agenturu, co jsem mohl dělat? Přesto jsem tajně doufal, že se na to časem pozapomene.

Jste oficiálně nejsympatičtějším učitelem v České republice, v čem vidíte smysl své pedagogické práce?

Smysl vidím především v komunikaci, kantorské povolání se nedá dělat s pocitem, že něco obětovávám, že o něco přicházím. Nabíjí a povzbuzuje mne, že vidím bezprostřední reakci v dětech, vlastně studentech. V jejich věku jsem se na vyučujícího asi díval podobným způsobem jako většina studentů a žáků dnes, byl pro mě jistým způsobem hloupý, nedůležitý. Cítím titul Zlatý Amos jako nesmírný závazek, jako ocenění své práce.

Těší mě oba sbory, které ve škole vedu, je to už zase další sborová generace. Osobně začínám mít pocit, že sbor roste, studenti sami jsou do zpívání nesmírně nadšení. Základním předpokladem jakékoliv lidské činnosti, chce-li někdo něco dělat pořádně (a v kantořině to, myslím, platí o to více), je asi především to nadšení.