Do třídy se vhrnul jako povodeň - Honzík. Nepozdravil, nepromluvil, odstrčil Járu a hnal se k výstavce výrobků z Lega. Sebral tam bez ptaní autíčko a žene se ke stolku paní učitelky, až padají věci na zem. "Honzíku, to nesmíš," snaží se ho zastavit paní učitelka. "A smím, smím, můžu si hrát, kde chci a s čím chci," odmlouvá hubatý Honzík. Všechny děti zůstaly nehnutě s otevřenými pusinkami. Honzík je maňásek, jejich kamarád. Ale dneska, taková nevychovanost! Paní psycholožka, která s ním vždycky přichází, zahanbeně krčí rameny. A děti Honzíkovi vysvětlují, že by se měl omluvit, že by měl všechno rozházené uklidit, že by vůbec mohl jít zpět za dveře a přijít znovu a pěkně pozdravit. Děti se mohou přetrhnout ochotou, aby Honzíka naučily správným způsobům. A Honzík konečně zdraví, omlouvá se, žádá slušně o hračku, hraje si, kde se smí, prostě je zase milý kamarád... Honzík je prostředník, který přináší dětem do školky pěknou porci slušného mezilidského jednání a ony na něm mohou oči nechat, zkoušejí, jak tolerance, prožívání bolístek i radostí druhého vylepšují vztahy mezi lidmi. Po odchodu Honzíka je klid, v dětech je všechno příjemně uspořádáno.