Rozhovor s RNDr. Jánem Zákopčaníkem, meteorologem, kterého znáte z televizní obrazovky

Narodil jsem se v malé vesničce Oblazov u Žiliny na Slovensku (říká se o ní, že se tam pečou bramboráky pouze z jedné strany, což odpovídá, protože jsou tam domy skutečně jen po jedné straně od silnice). Rodiče říkají, že to bylo někdy v září roku 1958. Asi mají pravdu, ale nevím, co si mám o tom myslet, protože jistý americký jasnovidec označil rok 1958 za začátek konce, tak opravdu nevím... Zajímala mě, kromě jiného, astronomie, archeologie a podobné vědy. Ta astronomie byla trošičku vážnější, proto jsem se přihlásil ke studiu na matematicko-fyzikální fakultu v Praze. Ze 120 potencionálních uchazečů o studium bylo 60 takových astronomů jako já. Škola to ovšem vyřešila velice elegantně, obor neotevřela, tehdy bylo astronomů asi až moc a nebyli třeba další. Skončil jsem tedy na meteorologii, čemuž jsem dodnes velice rád. Už proto, že moje tehdejší představy o astronomii byly spíše romantické. Ona je to hlavně matematika a k té blízký vztah opravdu necítím.

Jak jste se dostal k práci v televizi ?

Je pravda, že ne každý meteorolog skončí na televizní obrazovce. Ale kdyby mi ještě den před tím, než jsem s touto prací souhlasil, někdo řekl, že budu předpovídat počasí v televizi, tak bych mu odpověděl: "Jak tě mohla taková hloupost napadnout?" Ale v této věci sehrála zvláštní úlohu skutečnost, že jsme byli na studiu meteorologie čtyři a v průběhu jednoho roku nám dva kolegové zemřeli. Já jsem potom nastoupil jako letecký meteorolog na letišti v Ruzyni, kam za mnou jednoho dne přišel můj jediný zbývající spolužák s tím, že vymysleli nějaký způsob, jak dostat družicové záběry v reálném čase do vysílání a sháněl meteorology, kteří by to komentovali. A jen proto, že to byl můj jediný spolužák, jsem s tím souhlasil. Na začátku nás tam bylo čtrnáct meteorologů, a tak se to nějak zvláštně vyvinulo, že jsem zůstal už jen já.

Jaký je rozdíl mezi běžným pracovištěm meteorologa a televizí ?

Televizní předpověď počasí na ČT, to je velmi obtížná práce. Vysílá se živě a jsem pokaždé rád, že to působí takovým lehkým dojmem, jak slýchávám, a ten stres není moc poznat. Skutečnost je ale úplně jiná. Vysílání se dlouhou dobu připravuje a je velice náročné. Někdy se cítím opotřebovaně, protože u nás není pevný začátek ani konec, všechno se vyvíjí podle momentální a okamžité situace, vlastně je to veliká improvizace. Na rozdíl od našich kolegů zprávařů, kteří mají čtecí zařízení, v klidu sedí a perfektně to přečtou, my musíme sledovat řadu dalších věcí, které divák samozřejmě nevnímá (také není proč) a všechno musíme skloubit. Někdy se stane, že plánovaná délka pořadu se musí ihned změnit. Například vypadne-li zahraniční příspěvek (nepodaří se navázat spojení), rázem je spousta času. O nic lepší to není ani v opačném případě, tedy máte-li celou předpověď "vysypat" za 38 vteřin. Takže my sloužíme jako taková výplň a to je velmi obtížné. Rozhodně ale nechci, aby to vypadalo, že si jenom stěžuji. Denně získávám velmi zajímavé zkušenosti. Víte, já jsem byl takový člověk, že ještě na základní škole mi dělalo problém vůbec promluvit, a teď mluvím a mluvím. A nejen v televizi, která je pro mě velkou školou.

Podílíte se nějak na přípravě předpovědi počasí ?

Nemělo smysl budovat další, v pořadí už čtvrté, prognózní centrum v Praze, takže vycházíme především z toho, co nám dávají kolegové z Komořan. Občas je obtížné se spokojit jenom s tím, co dostáváme. Někdy mám svůj názor, ale ne pokaždé mám dost materiálu, abych si ho mohl ověřit. A to jsou nepříjemné chvilky, protože když nesouhlasím úplně s tím, co mně přišlo, a nemám dost možností, jak svůj dojem potvrdit, je patrně znát určitá nejistota a vnitřní nesouhlas s tím, co říkám. A to by nemělo být. Divák si to, co slyší, ztotožňuje s tím, od koho to slyší (já nemohu mít v závorce: "To říkají moji kolegové v Komořanech!").

Jaké počasí a roční období máte nejraději ?

Pod dlouhodobou předpovědí se u nás rozumí měsíční předpověď. Při jejím sestavování se používá analogicko-statistické metody, jejíž úspěšnost je problematická. Současná meteorologie zatím nemá v rukou nástroje, kterými by se mohla dopracovat ke spolehlivé dlouhodobé předpovědi. Na druhou stranu je nutné říci, že je to pro ni stále těžší úkol. V posledních desetiletích výrazně narůstá počet výkyvů v počasí a stupňuje se jejich intenzita. I v Evropě, která je v tomto ohledu "za větrem", neboť je kontinentem, ke kterému se výkyvy počasí chovají zatím nejšetrněji, se začaly vyskytovat velmi zajímavé změny v rozložení tlakových útvarů. V zimním pololetí přibývá typicky letních povětrnostních situací, v létě naopak zas zimních. Velmi zajímavý dopad může mít pozorovaný vývoj Golfského proudu. Pokud se stávající trendy potvrdí, Golfský proud, který významným způsobem ohřívá severozápadní Evropu, se odkloní. To by mohlo už během několika nejbližších desetiletí znamenat zásadní změnu klimatu u nás. V Polabí, v naší nejteplejší oblasti, by se klima podobalo horám, jakými jsou třeba Krkonoše. To by určitě zcela změnilo život lidské společnosti. Pak bude možná už pozdě chtít přehodnotit svůj dnešní, převážně zištný či lhostejný vztah k přírodě. Já narůstající výkyvy počasí vnímám jako řeč planety Země, která jako matka sice své děti miluje, ale už jí pro to naše nekončící klackovství dochází pochopení a trpělivost.

Co tedy bude dál ?

Na to je těžká odpověď. Když nerozumíme dějům, jejichž součástí jsme nyní, zkusme hledat v minulosti. Život není "jen náhoda", jako se zpívá v jedné písni, a nešel nikdy jen tak pro nic za nic sám proti sobě. Docházelo-li k dramatickým změnám nebo přímo kataklyzmatům v historii planety, nebyly to nikdy pouhé náhody. Příroda má své prostředky, kterými řeší slepé uličky ve vývoji, či vývoj odklánějící se od harmonie, která je jejím cílem. Jsme na této planetě hosty, nikoli domácím pánem. Nesrovnáme-li se dostatečně včas s "domovním řádem", může se nám přihodit, že nám bude nájemní smlouva v zájmu "ostatních spolubydlících" vypovězena. O tom, že je už velice dlouho otravujeme, není sporu, není-liž pravda? Netroufám si odhadnout, kolik máme ještě času. Ale když uvážíme, jakou práci dá někomu odnaučit se kouřit, tak bych řekl, že z pohledu všech našich neduhů, kterých se potřebujeme zbavit, abychom zde byli hosty vítanými a váženými, se i lhůta (cucám si ji právě z prstu), dejme tomu 150 let, jeví jako za pět minut dvanáct.

Jak se vám bydlí v Praze 13 ?

V této městské části bydlím asi deset let. A jak se mi tady bydlí? Jako v paneláku, jako na sídlišti. Já jsem člověk z vesnice a život v paneláku mě ubíjí. Když bych si mohl vybrat, bydlel bych raději na vesnici nebo v menším městě, stranou od civilizace. Od dětství mě přitahují jižní Čechy. Bydlí-li někdo v Praze, má velkou možnost navštěvovat kulturní podniky a být, jak se říká, ve středu dění. Jestli se ale toho nemůžeme, ať už z jakéhokoli důvodu, zúčastňovat, pak trochu ztrácí smysl být v Praze, protože už zůstávají většinou jen ta negativa, která s sebou život ve velkoměstě přináší. Shon, hluk a všeobecný zmatek. V dnešní uspěchané době mladým rodinám nezbývají ani čas, ani finanční prostředky na využití všech možností kulturního a společenského vyžití, které Praha nabízí. Takže si často kladu otázku, co vlastně tady. Já sám znám v poslední době hlavně práci v televizi, metro a ve zbývajícím čase, kterého je čím dál méně, rodinu. Jednou jsem spočítal, že bych (při stejných cenových relacích a stejném platu) musel šetřit asi 250 let na to, abych mohl to, co si přeji, změnit.

Máte tři děti. Zbývá vám čas na jejich výchovu ?

Protože bych své dětství nikomu nepřál, snažíme se s manželkou naše děti vychovávat výrazně jinak, svobodomyslněji.

Vybrali jsme si takovou polohu výchovy, která je co nejméně spoutává, ale samozřejmě je nutné děti usměrňovat a vést, protože jinak by rostly "jako dříví v lese". Najít ale tu linii, kdy jsou ještě svobodné, ale už usměrňované, je nesmírně obtížné, protože u každého dítěte je to jiné. Když jsme si takovou výchovu zvolili, netušili jsme, co všechno budeme muset obětovat. Je to řehole, při níž musíme naprosto zapomenout na sebe, a to se vším všudy. To samozřejmě také není úplně dobře, protože i my máme své životy, ale teď to musíme vydržet, i když kolikrát ztrácíme nervy.

Předpověď počasí končíte slovy - slunce v duši. Proč ?

Pokud jde o ta slova, tak ta přišla z ničeho nic, jenomže asi by se tak nestalo, nebýt roků, desetiletí a možná staletí mého usilování předtím. I já si kladu otázky. Jsem na cestě, hledám, snažím se poznávat. Ve chvíli, kdy jsem postoupil o další malý stupínek, tak se přede mnou něco otevřelo. Chtěl bych lidem popřát, aby se jim podařilo totéž, aby světlo mohlo navázat kontakt s jejich duchem. Slunce v mém přání vystupuje jako zástupný objekt, vhodný do předpovědí počasí, a duše je přece jenom, i když je to pojem pro mnoho lidí relativně mlhavý, přijatelnější, než mluvit o duchovní podstatě člověka.