Spisovatel s monogramem I. I.

Po gymnáziu ve Valašském Meziříčí studoval Vysokou školu zemědělskou v Praze - Suchdole. Tam se mu líbilo, v té době uvažoval, že by tady někde zakotvil. Studoval obor ekonomika zemědělství, to v té době znamenalo především centrální plánování a chozrasčot. Když byl
ve třetím ročníku, přišla tzv.
sametová revoluce a všechno bylo jinak. Pedagogové měli stejný přístup k literatuře jako studenti, všichni byli na stejné startovní čáře. Igor Indruch odjel na půl roku do Anglie, chtěl cestovat po světě, na Vánoce odjel stopem domů, na Moravu. Když se chtěl vrátit znovu do Anglie, neprošel přes imigračního úředníka v Doveru, kterému bylo nejspíš podezřelé, že jel stopem. Vrátil se tedy domů a plný dojmů, zážitků a snů napsal první knížku „Děti mrtvol“, která zaznamenávala atmosféru těsně před a po revoluci z jeho pohledu. Vydal ji v nakladatelství Votobia. Kritika především hodnotila dobrý vypravěčský styl a originální vytvoření svébytných typů, které dokázal představit v nadsázce a se značnou mírou ironie. Po tomto prvním literárním pokusu se nějakou dobu věnoval překladové tvorbě. Při rozhodování, zda dokončit vysokoškolská studia, nebo zůstat na volné noze, byla volba jednoduchá.
Před koncem loňského roku vydal svůj druhý román s názvem „Mozkodlab“, který je nejen podstatně rozsáhlejší, ale i autorsky vyzrálejší. Nezastíranou inspirací se mu stala Vieweghova kniha Výchova dívek v Čechách. Raketový vzestup Viewegha sledoval Indruch se značně rozporuplnými pocity. Vítal nový objev na české literární scéně, ale současně nechápal, proč je kolem tolik rozruchu. Vieweghovy knihy se mu zdály dobré, ale ne zas natolik pozoruhodné. V další etapě přišlo zklamání; čeští nakladatelé se staví k domácím autorům rezervovaně, až odmítavě. V určitých kruzích pozoroval téměř nenávistnou kampaň proti rostoucí popularitě M. Viewegha. Vieweghovský fenomén se mu zdál natolik zajímavý, že se nebránil myšlence napsat o tom knihu.
Indruch ve svém románu vede dialog nejen s Vieweghem jako sympaticky vyhlížejícím mladým spisovatelem, ale také s Vieweghem jako fenoménem dnešního literárního světa, s příběhem obecně. Indruch je v porovnání s Vieweghem mnohem racionálnější. Pustil se do složité románové konstrukce, postavy i jejich příběhy vykresluje detailněji. V podtitulu románu je věnování všem nešťastným lidem, ať jsou kdekoliv.

„První verze knížky vznikla během tři čtvrtě roku,“ říká Igor Indruch, „jako bezprostřední reakce na přečtenou knihu M. Viewehga. Tato - poměrně útlá knížka - ležela v nakladatelství Votobia asi rok, kde neustále mluvili o jejím vydání, ale ve skutečnosti se nic nedělo. Mně se to mezitím rozleželo a došel jsem k názoru, že by bylo lepší knihu přepracovat, vložit do ní více ze sebe a postihnout v ní také současný stav společnosti. Asi čtyři roky jsem pak střídavě intenzívně psal a znova a znova přepisoval již napsané a střídavě odbíhal k jiným činnostem, a to jednak proto, že bylo občas třeba také vydělat nějaké peníze na obživu, jednak proto, že mnou tu a tam zmítaly pochybnosti o smyslu psaní a umění vůbec.“

V současné době má v hlavě dalších pět knih, ještě se nerozhodl, po kterém tématu sáhne. Čtenáři si totiž dotvářejí každé dílo k obrazu svému a často v něm objeví něco, o čem autor nemá ani tušení. Igor Indruchočekává, jakou reakci Mozkodlab vzbudí a podle toho se uvidí. Umění považuje v první řadě za komunikaci, autor nemůže tvořit izolovaně bez odezvy veřejnosti.